Uprostřed noci mě vzbudí výstřel z děla. Opatrně vyhlížím ven a zaposlouchám se do okolních zvuků. Les ve svitu měsíce ale vypadá stejně, jako předtím. Kromě sovy, pátrající po nějaké úlovku nezaznamenávám žádný pohyb, a slyším pouze zvuky lesa, žádné lidské hlasy, kroky, ani zvuky souboje. Usoudím tedy, že mrtvý splátce i ti, kdo jej zabili, jsou...

Všechny moje myšlenky se slévají v jedinou: Běžet. Běžet tak rychle, jak jen dokážu, popadnout můj vyhlídnutý batůžek a zmizet. Přesně tak také konám. Ihned po rozeznění gongu seskakuji z podstavce a rozbíhám se přímou čarou rovnou k batohu. Získat jej je snadné, přesně jak jsem předpokládala, profíci i ostatní splátci jdou po zbraních, jiné vidím...

Stojím na plošině zdviže do arény, pomalu stoupající vzhůru. V tubusu je tma, proto mě poté, co plošina vyjede na povrch, oslepuje denní světlo, které mě nutí na pár vteřin zavřít oči. Arénou se rozléhají typická slova "Dámy a pánové, nechť Hry započnou!"

Ráno se mě ujímá přípravný tým, skoro mě nenechají ani nasnídat. Berou mě do jedné místnosti u nás na patře, kde jsem předtím nikdy nebyla, vlastně jsem si ani dřív nevšimla že tam tahle místnost je. Vypadá to tam podobně jako v Kosmetickém centru. Znovu mě myjí, jako bych snad předtím deset dnů v kuse těžila uhlí v dolech Dvanáctého...

Vedle sebe slyším vzlykání, které se nese jinak tichou nocí. Místnost osvětluje světlo měsíce v úplňku. Vedle sebe vidím svoji mladší sestru Tansy s obličejem zabořeným do polštáře. Nedivím se, že pláče. Dnešní Sklizeň se jí sice vyhne, protože je jí teprve sedm. Stejně jako desetileté Lily, devítileté Veronice a čtyřleté Rose. Jedenáctiletý...

Když s Cameronem přijdeme domů, už tam jsou rodiče i sestry . Všichni už se připravují na Sklizeň. Lily obléká Rose její nejlepší šaty.Jsou hezké, i když je před ní už nosily Tansy i Veronica.... Tansy je, předpokládám, ve vedlejší malé místnosti, kterou používáme jako koupelnu, a umývá se. Matka češe Veronice vlasy. Nikdo nemluví, dnes je i doma...

Je mi, jako bych se měla v nejbližších vteřinách sesypat na kamennou dlažbu náměstí. Ale zatím se mi daří udržet se na nohách, i když moje šťastné myšlenky všechny padají....Soustředit se můžu jen na jedinou: Stalo se to, vybrali mně, za pár týdnů budu asi mrtvá..... Ne, já nechci opustit ostatní, a vím že oni nechtějí, abych odešla, ale nic...

Čekala jsem, že to ve vlaku bude úplně jiné než třeba doma, ale stejně mě to všechno překvapuje. Nebyla jsem nikde, kde by to vypadalo tak krásně. Podlaha je pokrytá hebkým kobercem krásné modré barvy. U okna stojí šest měkkých, a jistě pohodlných křesel. Taky tu jsou dva stoly z lesklého dřeva, na kterých je ovoce a cukroví na...

Probouzím se, do místnosti pronikají oknem sluneční paprsky. Rozhlédnu se kolem sebe a leknu se. Vůbec nechápu, kde jsem. Je to tu hodně jiné než u nás doma, sice krásné, ale stejně mám pocit, že tu vůbec nechci být. Neležím v mé posteli, a kolem nejsou mí sourozenci. Navíc v tuhle dobu bychom myslím měli už být ve škole.......