12) Nechť Hry započnou (2. část - Hry)

Stojím na plošině zdviže do arény, pomalu stoupající vzhůru. V tubusu je tma, proto mě poté, co plošina vyjede na povrch, oslepuje denní světlo, které mě nutí na pár vteřin zavřít oči. Arénou se rozléhají typická slova "Dámy a pánové, nechť Hry započnou!"

Otevírám pomalu oči. To, co vidím, mě opravdu nepotěší. Jsme ve vyprahlé pustině. Tu a tam leží hromada balvanů, nikde žádný strom. Výhoda, kterou mi poskytovala schopnost šplhat, je tímto ztracena... Vodu také není vidět.

Rozhlížím se po kruhu splátců kolem Rohu hojnosti, hned si všímám, že jich je podivně málo. Po levé straně mám Cata, po pravé - Tansy? Co tu dělá moje sestřička? V šoku se dívám po ostatních splátcích. Clove, Cameron... Počkat, Cameron? Jak se sem dostali mí sourozenci? Přelétám pohledem celý kruh. Jsou tu všichni. Lily, Veronica, dokonce i malá Rose. Zbytek splátců tvoří profíci. Vidím Glimmer, Clove, Marvela i Marlene...

Odpočet do začátku her běží, a já slyším, jak mi společně s ním odtikávají poslední vteřiny života. Já a mí sourozenci versus profíci? Hlavou mi probleskne vzpomínka na ukolébavku z Jedenáctého kraje. Naděje pohasla, nezbývá ani chabý záblesk.

Jsem zmatená, nevím, jestli se po uplynutí oněch šedesáti vteřin mám snažit získat nějakou zbraň a ztratit tak drahocenný čas, nebo popadnout nejmladší Rose a Tansy za ruku, utíkat a doufat, že za námi poběží ostatní? Profíci se ale jistojistě pustí za námi, vždyť jiné soupeře nemají... A tady není kam utéct ani kde se schovat... Letošní hry budou velmi krátké.

Zazní gong. Nestihla jsem se dopředu rozhodnout, co dělat. To je chybou, za kterou se v aréně draze platí. Ve snaze ji rychle napravit se rozbíhám k Rose, je však pozdě. Profíci se už dostali k rohu hojnosti. Vzduchem sviští šíp, vyslaný Glimmer, a Veronica nestíhá uhnout... Marvel se s oštěpem sklání nad Lily. Clove vrhá nůž a Tansy padá k zemi. Cameronovi se podařilo získat nůž, ale proti Catovi s mečem nemá šanci...

Otevírám oči, kolem mně je temno a prázdno. Přemýšlím, jestli jsem už mrtvá a setkám se brzy s ostatními, když si uvědomím, že to nebylo skutečné, šlo jen o noční můru. Jsem celá zpocená. Znovu usnout nedokážu, protože jen co zavřu oči, objevují se mi v myšlenkách výjevy z toho snu.

Rozsvěcuji světlo a jdu do koupelny, kde na sebe asi půl hodiny nechám stékat proudy teplé vody. Snažím se myslet na něco hezkého, ale prakticky nic nezbývá. Nemůžu myslet na domov a rodinu, protože mi to až příliš připomíná ten sen...

Nakouknu do jídelny, jestli tam zbylo nějaké jídlo. Stůl je skoro plný. Vybírám si talíř s kousky ovoce politými čokoládou a ten si odnáším zpátky do svého pokoje. Zatoužím po trošce čerstvého vzduchu, proto otevírám okno. Vyhlížím ven. Kapitol asi nikdy nespí, protože navzdory pokročilé noční hodině jsou na ulicích davy lidí, kteří se, zdá se, dobře baví... Možná oslavují blížící se začátek Her... Znechuceně okno zavírám. Když dojím talíř ovoce, rozhoduji se, že se znovu pokusím usnout, a překvapivě se mi to daří.

Ráno mě budí Melissa. Oblékám se do obyčejného trička a kalhot, které mi dává. Pak mě vede na chodbu k výtahu. Vyjedeme do posledního, dvanáctého patra, a Melissa otevírá dveře, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Stoupáme po schodech, ukáže se, že vedou na střechu.

Objevuje se vznášedlo, z nějž se dolů spouští žebřík. Chystám se po něm vylézt, ale ve chvíli kdy se ho chytím, mne něco, možná elektrický proud, znehybňuje a poutá k žebříku, který mne vytahuje do vznášedla. Hádám, že toto opatření tu je proto, aby se někdo nerozhodl využít příležitosti a radši skočit... Jsem už ve vznášedle, ale stále se nemůžu hýbat. Objevuje se žena, oblečená v bílém, s injekční stříkačkou v ruce. Vysvětluje, že mi musí do ruky umístit sledovací zařízení, tvůrci si zřejmě v aréně chtějí hlídat každý náš pohyb. Když mi vysílačku bodá do ruky, dost to bolí, ale dá se to přežít - na rozdíl od věcí, které budou pravděpodobně následovat v aréně.

Konečně se můžu hýbat. Jdu si sednout, zatímco žebřík vyzvedává Melissu. Avox nám přináší bohatou snídani. Nemám moc chuť k jídlu, většinu mých myšlenek tvoří strach z toho, co přijde, uvědomuji si ale, že bych se měla najíst co nejvíc, dokud můžu, protože v aréně budu možná hladovět. Cpu do sebe tedy pečivo, ovoce, sýry... všechno, co stůl nabízí. Z nervozity už nejsem schopná ani sedět na místě, přecházím sem a tam. Chvíli se dívám z okna, to je ale brzy zatemněno. Aréna už je tedy blízko... Tato myšlenka mi jen přidává na obavách.

Po žebříku jsme spuštěni dolů do podzemí, kde proběhnou poslední přípravy před vstupem do arény. Labyrintem chodeb procházíme až k místnosti, určené pro mně.

Sprchuji se, sice jsem večer byla v koupelně hned dvakrát, ale přece jen, je to asi naposledy co mám možnost se mýt, a navíc mi zvuk proudů vody dopadajících na podlahu sprchy trochu pomáhá zklidnit se. Pak se s pomocí Melissy oblékám do připravených kalhot s páskem, trička a bundy, obuji si boty. Melissa poznamenává, že podle oblečení aréna nebude v oblasti s nějakým extrémním klimatem, přesto tam ale někdy může být docela zima. Poté přichází na řadu můj účes. Melissa mi splétá vlasy do dvou zvláštních copů po stranách obličeje. Ten účes se mi líbí, jeho výhodou je, že mi nebudou vlasy padat do obličeje. Dává mi kolem krku náhrdelník s dřevěnou hvězdou, který jsem si s sebou přivezla z mého kraje. Při vzpomínce na domov se usměji, vzápětí mně ale znovu přepadá smutek. Tak ráda bych se vrátila...

Zbývá jen čekání. V místnosti je i jídlo, proto se snažím do sebe ještě nacpat alespoň pár kousků koláče. Možná je to poslední jídlo, které kdy vidím... Ne. Nad podobnými myšlenkami si zakazuji přemýšlet.

Hlas z reproduktoru oznamuje, že nastal čas připravit se na zahájení. Melissa mě objímá. Roztřeseným hlasem jí děkuji za šaty, které mi připravila na přehlídku a na rozhovor. Mám pocit, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet.

Melissa mi ukazuje skleněný válec v rohu místnosti. Hlavou mi přelétne myšlenka, co by se stalo, kdybych se do něj v určený čas prostě nepostavila. Vím však, že něco podobného zkusit nemůžu, ničemu bych tím nepomohla. Za něco takového by mě určitě zabili, nejspíš společně s celou mou rodinou... Radši půjdu... Stoupám si tedy do válce a skleněné stěny se kolem mně okamžitě uzavírají. Melissa mi věnuje povzbudivý úsměv, já zvládnu na rozloučenou sotva kývnout hlavou.

Výtah začíná stoupat a obklopuje mne tma, která je vzápětí nahrazena oslnivým světlem, stejně jako v tom snu. Nejradši bych zavřela očí, ale snažím se je udržet otevřené a na světlo co nejrychleji přivyknout. V uších mi rezonuje známé "Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hry započnou!"

Když se rozhlédnu kolem, prakticky se mi uleví, když vidím ostatní splátce namísto svých sourozenců. Líbí se mi i prostředí. Za mnou je travnatá plocha, ve které budou určitě nějaké jedlé rostliny. O kus dál je jezero, na opačné straně arény roste les, stromy tedy dostupné budou.

Uprostřed kruhu splátců je zlatý Roh hojnosti. Kolem něj jsou rozmístěny jak zbraně, tak nejrůznější předměty usnadňující život v aréně - jídlo, nádoby na vodu, zápalky, batohy ve kterých může být cokoli. Vzpomínám si na rady Seeder - neměla bych chodit do centra bojů, musím rychle zmizet, ale hodilo by se vzít si něco poblíž. Pohled mi utkví na jednom batohu, který je asi deset metrů přede mnou. Pro ten bych si mohla jít... Je to blízko, stihnu tam snadno doběhnout dřív než jiní, navíc profíci a možná i někteří další splátci půjdou nejprve po zbraních, které jsou až v ústí Rohu. Než se k nim dostanou, můžu být už dávno pryč...

Poslední vteřiny z minuty, po kterou musíme zůstat na podstavcích, rychle odtikávají. Pak arénou zní zvuk gongu, oznamujícího začátek Her.