1) Domov je tam, kde je srdce (1. část - Splátci)

Vedle sebe slyším vzlykání, které se nese jinak tichou nocí. Místnost osvětluje světlo měsíce v úplňku. Vedle sebe vidím svoji mladší sestru Tansy s obličejem zabořeným do polštáře. Nedivím se, že pláče. Dnešní Sklizeň se jí sice vyhne, protože je jí teprve sedm. Stejně jako desetileté Lily, devítileté Veronice a čtyřleté Rose. Jedenáctiletý Cameron to má horší, jeho jméno bude v osudí už příští rok, snad ho nevyberou.... Ale letos se všichni mí sourozenci bojí o mně....

Já se taky bojím, a můj strach ještě posiluje fakt, že když mi bylo osm let, vybrali naši starší sestru Daisy. Bylo jí třináct, o rok víc nž je teď mně. Všichni jsme věděli, že je moc chytrá a šikovná, ale stejně se domů už nevrátila.... Zemřela hned druhý den.... A nikdo neví, jestli já nepůjdu letos za ní.....

Teď ale musím uklidnit Tansy. Musí se vyspat, ráno půjdeme do školy a pak všichni sklízet různé plodiny, které se v našem kraji pěstují.... Zpívám Tansy starou ukolébavku z našeho kraje....

Pod sluncem naděje

Každý se usměje

Všechno bude v pořádku

Tady ti dobře je

Nic zlé se neděje

S dobrým koncem pohádku

Zavři oči své

Slunce zapadá

Den už odchází

Strach na tě padá

Můžeš klidně spát

Nech strach odejít

Někdo tě má rád

Nenechá tě jít.

Rozhlížím se po místnosti. Veronica ve spánku objímá mamku, a na tváři se jí lesknou zbytky slz. Cameron se tiskne k tátovi. Jen Lily vypadá klidně. Zřejmě se snaží skrývat, co cítí, kvůli Rose, která ještě o Hrách moc neví. Rodiče z nás musí pracovat nejvíc, skoro celý den, a tak já a Cameron sháníme vždycky pro všechny jídlo, a Lily se stará o Rose, když mamka zrovna nemůže. Rose s ní je celý den, a kdyby Lily byla moc smutná, cítí se špatně i ona. Ale my všichni chceme, aby byla Rose šťastná, dokud ještě neví o co jde.....
Dokončuji písničku...

Naděje přichází

Vše špatné odchází

Už se nemusíš bát

Nový den zas přijde

Temnota odejde

Můžeš se šťastně smát

Zavři oči své

Slunce zapadá

Den už odchází

Strach na tě padá

Můžeš klidně spát

Nech strach odejít

Někdo tě má rád

Nenechá tě jít....

Tansy v mém objetí usíná. Teď já můžu taky spát.... Na chvilku zapomenout na svět, ve kterém žiju, stejně jako se zpívá v té písničce....
Když se probudím, už je ráno, ale ostatní ještě spí. Vstávám první a chystám všem snídani. Ohřívám vodu na šípkový čaj, a krájím na plátky chleba, upečený z přídělů obilí za moje oblázky.... Kvůli oblázkům je moje jméno už můj první rok v osudí desetkrát... Ale třeba mně nevyberou, opakuju si....

Budím své rodiče i sourozence. Posnídáme a pak půjdou rodiče na pole, a my do školy. Dneska, protože je Den sklizně, máme školu jen do devíti hodin. Pak půjdeme pracovat až do jedenácti, a pak se musíme doma připravit na Sklizeň.... No, ale ještě než půjdeme domů, chystáme se s Cameronem na louky na okraji 11. kraje sehnat něco k jídlu.
Jdeme s Cameronem, Tansy, Veronicou, a Lily do školy. Bereme s sebou i Rose. Ta do školy ještě nechodí, ale v naší škole je i jedna třída pro malé děti. Vždycky je vybrán někdo ze starších dětí, aby je šel hlídat, protože jejich sourozenci se učí a rodiče pracují, a kdyby je hlídali, udělali by toho míň, a to kraj nemůže potřebovat....

Naše škola se mi líbí. Vypadá hezky a nově, protože ji postavil Kapitol. Rozdělujeme se, Lily vede Rose do třídy pro mladší děti, ostatní jdeme do svých tříd. Já chodím do stejného ročníku jako Cameron, protože on je mladší jen o necelý rok tak chodíme do třídy spolu, ale na Sklizeň ještě letos nejde.
Dneska máme první hodinu matematiku, ta je důležitá asi pro každý kraj, u nás třeba proto, aby jsme věděli, kolik ještě musíme sklidit aby jsme splnili denní limit. Druhou hodinu se učíme o zemědělství, hlavním zaměření našeho kraje. Dnes o pěstování kukuřice.
Po druhé vyučovací hodině dneska škola končí. Sejdeme se s ostatními, a jdeme domů. Tam se převlékáme do starého pracovního oblečení, a zase odcházíme. Já a Cameron pracujeme v sadech, Lily, Veronica a Tansy s rodiči na poli. U toho může Lily klidně hlídat Rose, která si většinu času hraje na okraji pole s kamínky a kytkami....V sadech si s Cameronem vyzvedneme košíky, a řeknou nám, z kterých stromů máme dnes trhat ovoce. Náš kraj leží na jihu Panemu, tak je u nás teplo celý rok, a ovoce roste celý rok, ale v létě je ho nejvíce. V létě je nejvíce všech plodin, a my musíme sklízet celý den, proto v létě ani nechodíme do školy. V jiných krajích to ale mají asi jinak.
Lezu na strom. Nejdřív po žebříku k nejnižším větvím, a pak po větvích až úplně nahoru. Trhám jablka a zpívám si. Na chvíli se mi daří zapomenout, že je dnes Den Sklizně....
Uvidím vlajku, signál , že se s prací dnes končí. Zpívám čtyřtónovou melodii, kterou pak opakují reprodrozdi a lidé v celém sadě ví, že se dnes končí. Lezu dolů, odevzdávám košík s nasbíranými jablky a hledám Camerona. Pak ho uvidím, jeden mírotvorce ho zrovna bije, asi nenatrhal dnes tolik jablek, kolik měl. Nechápu to. Dneska je přece Den Sklizně, tak nám takové věci za zlé mít nemůžou....

Jdu k nim. Nemůžu se na to dívat. "Prosím, nechte ho, " křičím. "On zítra udělá více....." Naštěstí mírotvorce přemluvím, ten si jen zapíše o kolik více musí Cameron zítra natrhat, a nechá ho. Odcházíme. "Prosím tě, nemysli na Sklizeň alespoň v těch sadech, radši trhej tolik kolik musíš, vždyť vidíš čeho jsou schopní...." říkám Cameronovi. Ten jenom přikývne, a pak se rozpláče. "Rue já nechci aby tě vybrali...." vzlyká. "Neboj, třeba mě nevyberou," snažím se ho uklidnit.
Jdeme na louky na okraji Jedenáctého kraje. Za nimi už jen pečlivě střežený plot. Je hlídaný mírotvorci, aby se nikdo nepokusil utéct. Ale na louce nás nechají, tam lidi běžně chodí. Zabili by nás až kdyby jsme se pokusili překonat plot.... Ale o to se my nesnažíme. Trháme náruče čekanek a pampelišek, a u okraje louky objevíme i jahody. Trháme si jich plné kapsy, a pak jdeme domů.....