14) V plamenech

 Uprostřed noci mě vzbudí výstřel z děla. Opatrně vyhlížím ven a zaposlouchám se do okolních zvuků. Les ve svitu měsíce ale vypadá stejně, jako předtím. Kromě sovy, pátrající po nějaké úlovku nezaznamenávám žádný pohyb, a slyším pouze zvuky lesa, žádné lidské hlasy, kroky, ani zvuky souboje. Usoudím tedy, že mrtvý splátce i ti, kdo jej zabili, jsou daleko a nemusím si s nimi zatím dělat starosti. Po chvíli se mi daří znovu usnout.

Když se probouzím podruhé, je už den, podle slunce dopoledne. Opět zkontroluji okolí, nevypadá to, že by se kolem mě něco dělo, tak vylézám z dutiny stromu ven. Mám docela hlad, proto si sedám na větev a jím část toho, co jsem našla včera. Myslím, že je na čase jít si udělat další zásoby, než se něco dít začne. Piji vodu z láhve a nabírám si další, do zásoby, pokud bych se sem nemohla vrátit.Chystám se vyrazit do lesa, když si najednou uvědomím, jak příhodně zde rostou stromy. No jasně, tentokrát se můžu pohybovat se v korunách... Vylézám zpět na svůj strom, a postupně skáču a přelézám na další. Dívám se dolů, a když vidím nějakou rostlinu, kterou znám z domova a mohla by se hodit, lezu dolů a sbírám. Na konci dne mám dost kořenů, oříšků, listů a bobulí. Při jejich sklízení jsem některé rovnou snědla, hlad tedy nemám.
Rozhoduji se, že se korunami strom vrátím tam, kde jsem strávila předchozí noc. Ta dutina stromu byla pěkná a pohodlná skrýš, navíc blízko u zdroje vody...

Směr, odkud jsem přišla, si zhruba pamatuji, a snadno se zorientuji podle vegetace, ze které jsem získala své zásoby. Chvíli tak všechno jde bez problémů.

Pak najednou slyším blížící se kroky. Na chvíli ztuhnu strachy, brzy se však vzpamatuji a rychle, ale zároveň co nejtišeji lezu výš do koruny stromu, na kterém právě jsem. Nahoře si sednu na jednu z větví, opřu se o jinou a pevně se držím. Snad tu v této poloze můžu vydržet dostatečně dlouho nezpozorována...

Blíží se profíci. Je vidět, že se snaží jít tiše, ale moc jim to nejde. Tohle ve svých krajích netrénují. A hromotluk Cato stejně nemůže našlapovat jako kočka... Při té představě mám co dělat, abych se nerozesmála. Radši si záměrně vzpomenu na včerejší boje u Rohu, na kterých nic vtipného není.

Je s nimi i Peeta z dvanáctky. Počkat, co ho to napadlo? Odkdy se zrovna on spolčuje s někým takovým? Zvlášť po tom, co řekl na rozhovorech o Katniss, po které profíci určitě jdou, vždycky jdou nejdřív po těch, kdo měli dobré hodnocení... Byla to tehdy přesvědčivá taktika proti Katniss? Nebo ji opravdu má rád a teď se snaží ji chránit? Co se to děje? Na žádnou z těchto otázek si ale zatím nedokážu odpovědět.

Procházejí přímo pod větví, na které sedím, a o kus dál se zastavují. Rozhlížejí se, naštěstí nikoho z nich nenapadne podívat se nahoru. Tlumenými hlasy plánují, kam dál jít. "Za chvíli bude tma, třeba si zase někdo rozdělá ohníček, jako minulou noc," uchechtne se Clove. Takže ta smrt byla jejich dílem. "Utáboříme se zatím tady?" navrhuje Marvel. Ostatní souhlasí. Skvělé, tak teď budu uvězněná na stromě... Jak dlouho, než se někdo podívá nahoru? Za mnou by sice nikdo nevyšplhal, ale Glimmer má luk a šípy.

Naštěstí to stále nikoho nenapadá. Sedí u táboráku a klábosí - samozřejmě, oni si tohle můžou dovolit, nevěří, že by na ně někdo zaútočil, v čemž mají asi pravdu. Já jsem zatím uvězněná na stromě.

Stmívá se. Když se ozve hymna, dost se leknu, mám štěstí, že nepadám ze stromu. Na nebi chvíli září obraz Sophie z Osmého kraje, pak obloha opět potemní. Dnes nikdo další nezemřel, pokud se někde nedělo něco hodně zajímavého, Kapitolané se brzo začnou nudit, a tvůrci vymyslí něco, co se nám líbit nebude. Jaká smůla, že zrovna teď se nemůžu ani pořádně vyspat, s profíky pod stromem...Asi po další hodině, čas je tady opravdu relativní, se konečně domluví, že dnes se asi jasné nápovědy, kde hledat, v podobě ohýnku nedočkají, zvednou se a opět vyráží do lesa. Ve slabém světle měsíce se za nimi dívám a ujišťuji se, že odcházejí opravdu všichni. Cato a Clove mají nasazené brýle, které jim umožňují vidět v noci. Znám je z domova, když musíme někdy sklízet i v noci, některým z nás je půjčí, kdybychom si je ale chtěli nechat, špatně by to dopadlo...

Když jsem si jistá, že jsou všichni pryč, konečně se odvažuji se pohnout. Opatrně se rozhýbu. Je mi jasné, že potmě by bylo riskantní snažit se dostat zpět ke svému stromu, proto se rozhodnu spát tady. Slézám kousek níž, kde je příhodná větev, ke které se přivazuji opaskem, abych v noci nespadla. Začíná mi být zima, proto si na ruce natahuji ponožky, které jsem našla v batohu. Usnout se mi ale dlouho nedaří, pořád myslím na to, jak blízko jsem se ocitla k profíkům. Dnes mě strom zachránil, pomůže to příště?

Probouzím se za svítání, moc se mi toho dnes naspat nepodařilo. Mám žízeň. Piji zbytek vody, a rozhoduji se pro návrat ke stromu s dutinou a k tůni, abych si zásobu doplnila. Opět skáču ze stromu na strom, až dorazím k tomu svému. Slézám dolů a nabírám si vodu. Potom se schovávám do dutiny stromu. Momentálně se nic neděje a zásob mám dost, mohla bych se tedy ještě prospat, než se něco nepříjemného dít začne...

Probouzím se až večer. Slyším šplouchání vody z tůně. Opatrně se dívám, co se děje. Vypadá to, že můj zdroj vody objevil i někdo jiný, právě si vodu nabírá a leze na nedaleký strom. Zahlédnu hnědý cop. Katniss.

Tak jsem se opět ocitla na můj vkus příliš blízko dalšímu splátci. Navíc někomu, kdo prokazatelně umí lézt na stromy, které pro mě do této doby představovaly skrýš. Nevím, jaké má zbraně, ale nerada bych to zjistila na vlastní kůži.

Ukrývám se v dutině do soumraku. Nevšimla jsem si žádného pohybu, Katniss snad usnula. Déle rozhodně čekat nemůžu, pak neuvidím pořádně, kam lezu.

Po větvích se přesouvám co nejdál stihnu, než se setmí. Pak se opět vážu k větvi a chystám se pokračovat ve spánku, i když po dnešním odpočinku unavená nejsem. Když se mi skoro daří usnout, všude je najednou světlo jako ve dne.

Oheň. Lesem se přibližuje obrovská ohnivá stěna. Lesní požár. Nebo spíš trik tvůrců her... Spěšně se odvazuji, pásek si opět zapínám, ještě bych jej mohla potřebovat, a skáču po stromech pryč od ohně, který mi naštěstí alespoň svítí na cestu. Mám náskok, ale oheň postupuje o něco rychleji než já. Slézt na zem ani nezvažuji, zpomalilo by mně to.

Strom, na kterém jsem ještě před chvílí byla, se ocitá v plamenech a padá. Jiskry létají na všechny strany, naštěstí mě žádná nezasáhla. Snažím se zrychlit, jak jen můžu, a nespadnout při tom. Budu mít velké štěstí, jestli tohle přežiju...

Dalším problémem je kouř. Je ho všude plno. Špatně se mi dýchá a začínám kašlat. Přetahuji si přes obličej vrchní část trička, aby se vzduch alespoň trochu vyčistil, než ho vdechnu. Moc to nepomůže, ale snad se mi alespoň nezačne točit hlava, to tak vysoko ve větvích nemůžu potřebovat...

Další a další stromy padají k zemi. Jedné hořící větvi nestíhám uhnout, a tak mám najednou rukáv v plamenech. Strhávám si ze zad batoh a plameny jím dusím, protože nemám po ruce nic lepšího. Naštěstí se to daří, a můžu prchat dál.

Rozednívá se. Všude je ale kouř, takže nevidím ani kde vlastně jsem, ani jestli je kolem ještě někdo další. V korunách stromu ale vzduch začíná pomalu být trochu čistší, snad bude brzy po požáru...

Největšímu ohni se mi daří uniknout dostatečně daleko. Kousek ode mne letět ohnivou kouli. Za ní další a další. Jedné se musím vyhnout, ale nevypadá to, že by byly namířeny na mně. Je tady snad někdo další?

Už neprchám jen od ohně, ale snažím se odchýlit se i od směru, kterým byly namířené ty koule. Oheň sice syčí, ale dělo bych přeslechnout nemohla. Žádné se neozvalo, dotyčný tedy žije, bude lepší se vzdálit...

Po chvíli dorážím k potůčku. Oheň slábne, odvažuji se tedy slézt ze stromu. Chladím si popáleninu na předloktí. Není to tak hrozné. Nevím sice, co dalšího mají tvůrci na programu, ale zatím žiju...