4) Vlakem poprvé - a naposledy?

21.04.2018

Čekala jsem, že to ve vlaku bude úplně jiné než třeba doma, ale stejně mě to všechno překvapuje. Nebyla jsem nikde, kde by to vypadalo tak krásně. Podlaha je pokrytá hebkým kobercem krásné modré barvy. U okna stojí šest měkkých, a jistě pohodlných křesel. Taky tu jsou dva stoly z lesklého dřeva, na kterých je ovoce a cukroví na podnosch které se třpytí jako by byly z pravého stříbra. Ve vázách jsou krásné květiny. Zvenku sice přichází dost světla, ale všechno osvětluje navíc i velký skleněný lustr....

Rozhlížím se kolem sebe, ale to už nás z druhého konce místnosti volá Stephanie. "Pojďte, ukážu vám vaše pokoje!" Tak jdeme s Threshem za ní. Sice bych si tu chtěla ještě všechno pořádně prohlédnout, ale na to ještě budu mít čas, Stephanie nám říkala že cesta potrvá skoro celý den.

Stephanie přede mnou otevírá dveře do mého pokoje. Stejně jako předtím se udiveně rozhlížím. Nemůžu uvěřit, že celý tenhle krásný pokoj je pro mně. Mám tu velkou postel s hebkou světle žlutou přikrývkou a velkým měkkým polštářem, měkkou židli, skleněnou lampu, a na zdi visí obraz krásné louky s květinami. Také tu mám skříň plnou oblečení, a vedle nějaké dveře. Na ty mi teď Stephanie ukazuje, že je tam koupelna. Tak se tam jdu taky podívat. Je tam sprcha, ze které podle všeho teče i teplá voda, a je tam několik druhů mýdla a různých dalších věcí - o některých ani nevím, k čemu vlastně jsou.

Ale jak tak stojím uprostřed kapitolské koupelny, vzpomínám si na tu naši a na to, o čem jsem přemýšlela před Sklizní.... Ach, jak bych teď chtěla být doma..... Tady je to sice hezké, ale já bych brala i naši koupelnu, společnou ložnici ve které mám postel společně s Tansy, náš starý dřevěný stůl a pampeliškový salát k večeři.... Ale být s rodiči a sourozenci.... Ach, já tolik chci domů.... I když je tu všechno hezké, nejhezčí by bylo se vrátit k těm které mám ráda..... Ale to není možné, teď jedeme do Kapitolu, skončím v aréně, asi za týden budu nejspíš mrtvá, a mí rodiče a sourozenci se navíc nejspíš budou muset dívat, jak mě někdo zabije.... Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky do pokoje a k posteli, jediné co vím je, že na ní teď ležím s obličejem zabořeným do polštáře a brečím a brečím....

Nevím, jak dlouho tak jsem, ale pak se otevírají dveře. Dívám se, kdo co chce, a přez slzy poznávám Seeder. "Jestli jsem si nemyslela, že tě najdu takhle...." povzdychne si. Pak si sedne za mnou na moji postel a obejme mě. To mi znovu připomene mamku, taťku, brášku a sestřičky.... Normálně bych se asi nenechala objímat od někoho, koho sotva znám, ale Seeder z nějakého důvodu důveřuju.... Vím že mi chce asi pomoct.... Možná jí věřím proto, že nikoho ve Hrách nezabila....

"Já chci být doma" zašeptám. Vím, že v tomhle mi pomoct nemůže, ale potřebuju se někomu svěřit.... "To asi každý z vás.... Ale pokusíme se tě domů dostat...." slibuje, ale vím, že tomuhle asi nevěří ani ona. Opravdu totiž nemám moc šancí....

"Teď by jsme měly jít na večeři, " říká Seeder. "Tady si můžeš vzít jídla kolik chceš." Zvedám se tedy a jdu s ní do jídelny. Všichni ostatní už tam jsou, Stephane, Thresh i Chaff.

Postupně nám nosí jídlo. Nejdříve máme polévku, která je prý z dýně. Nikdy dřív jsem takovou polévku neměla, i když dýně v Jedenáctém kraji pěstujeme. Tak to u nás chodí - musíme sázet a sklízet obilí a zeleninu, česat ze stromů ovoce, ale co sklidíme, nesmíme jíst. Mohli bychom si něco z toho koupit, ale to si většinou nemůžeme dovolit. U nás doma jíme chleba upečený z obilí za moje oblázky, a různé rostliny a plody které sbíráme s Cameronem na loukách poblíž plotu. Za ty roky jsme se naučili spousu věcí, které nám můžou pomoct. Víme, které rostliny se dají k čemu využít a kde rostou, na louky chodíme skoro každý den a vždycky se snažíme domů přinést co nejvíce věcí k jídlu. Také pěstujeme nějakou zeleninu na malinkaté zahrádce u našeho domu, ale ta by nám jako jídlo nikdy stačit nemohla. Za práci na polích a v sadech dostáváme my i rodiče nějaké peníze, ale ty by nám taky nestačily, kdyby jsme měli žít jen z nich, a navíc potřebujeme kupovat i jiné věci než potraviny, proto chodíme s Cameronem a někdy i s mladšími sestrami sbírat co se dá. Stejně míváme někdy hlad, jen v létě, když je období sklizně všech možných plodin dostává každý od Kapitolu nějaké jídlo navíc, abychom mohli déle pracovat....

Po polévce nám přinášejí další jídlo. Máme plátky kuřete v nějaké omáčce ve které jsou i zrnka kukuřice - tu znám z domova, a k tomu nějakou mně neznámou přílohu, říkají tomu těstoviny, jím to poprvé ale chutná to dobře. Jíme příborem. Ten doma ani nemáme, tak zezačátku nevím, jak se používá. Nikdy jsem to vědět nepotřebovala, ale teď mi připadá divné, že bych tady měla jíst rukama jako doma, tak se dívám jak jí ostatní, a celkem rychle používání příboru pochopím. Pak už mi nic nebrání pustit se do jídla. Je skvělé. Jako všechno tady, i tohle jídlo je další z věcí, která je tady úplně jiná než doma.

Po tom co dojíme dostaneme ještě šlehačkový dort s čokoládou. Ten mi chutná ze vvšeho nejvíc. Na chvilku si přeji, aby ho mohli ochutnat i mí rodiče a sourozenci, , ale pak si uvědomuju, že kdyby byli tady, znamenalo by to že jdou na smrt stejně jako já... Takže bude lepší, když zůstanou doma o salátu, a teď ani v příštích letech se ke Kapitolu ani nepřiblíží....

Už nic dalšího jíst nemůžu, jsem přecpaná jako ještě nikdy. I když kdybych nebyla, klidně bych si mohla vzít něco dalšího - jsou tu talíře plné ovoce, různé koláčky, kousky sýra.... Možná si něco vezmu později, chtěla bych ochutnat hlavně to ovoce, vím že většinu z něj pěstujeme v našem kraji, ale ještě jsem ho nikdy nejedla a chtěla bych ho zkusit, když můžu.....

"Je čas podívat se na video ze Sklizně" zavelí Stephanie a všichni jdeme do jiné místnosti, kde je na zdi velká obrazovka. Všichni se usadíme do pohodlných křesel a Stephanie pouští video. Snažím se se pozorně dívat a zapamatovat si ostatní, třeba by mi to později mohlo pomoct.

Video začíná Prvním krajem. V Prvním, Druhém a Čtvrtém většinou bývají profíci, splátci kteří celý život trénují a pak se do Her hlásí dobrovolně. I tento rok je tu z Prvního dobrovolník, blonďatá holka jménem Glimmer. Je hezká, ale určitě bude i nebezpečná, přece jen je to profík. Taky vylosují Marvela, který vypadá že je moc rád že ho vybrali.... V jejich kraji to berou prostě jinak, ale stejně nechápu jak může jít někdo do Her s radostí - vždyť i když jste jedním z pěti nebo šesti profíků, vítězství ještě nemáte zaručené...

Ve Druhém kraji vylosují Clove, a přihlásí se kluk jménem Cato. Je vysoký a má pořádné svaly, stejně jako na ostatní profíky si na něj budu muset dávat pozor.

Ve Třetím kraji už žádní dobrovolníci nejsou, vylosují Miu a Colina. Ani jeden z nich nevypadá na první pohled zvlášť nebezpečně, ale Třetí kraj umí z domova většinou jiné užitečné věci než zacházení se zbraněmi.

Ve Čtvrtém kraji je vybrána Marlene, která asi bude taky patřit mezi profíky, a Luke, který je možná tak o rok starší než já, a má asi stejně malé šance na přežití jako já. Divím se, že se za něj v kraji profíků nikdo nepřihlásil.

V pátém kraji losují Finch, nápadnou svými zrzavými vlasy a Andrewa. Ty taky nesmím podceňovat, splátci z Pátého kraje bývají chytří.

Z Šestého kraje jdou do her celkem sympatičtí Lisa a Jason.

Ze sedmého kraje to jsou Ashley a Cedar. Mezi lidmi pak vidím plačící holččku, která je podle vzhledu sestra Ashley. A teď jí sestru berou, stejně jako mě berou od mých sourozenců, předtím nám vzali Daisy a nejspíš každý ze splátců má doma bratry a sestry, kteří ho naposledy uvidí živého jen na nějaké obrazovce....

Z Osmého kraje Sophie a Taffet, který mi připadá dost silný.

Za Devátý kraj jde do Her Barley a taky Anita, která asi taky patří k nám mladším.

Z Desátého kraje vylosují Emily, té je asi čtrnáct, a Connora, který má asi nějak zraněnou nohu - je mi ho trochu líto, když musí jít do arény tak znevýhodněný.

Z Jedenáctého kraje vybrali samozřejmě nás, mě a Treshe. Na obrazovce se mihne záběr na moji rodinu. Jak ráda bych byla s nimi....

Pak už zbývá jen Dvanáctý kraj. Tam vylosují malou Primrose, která je asi tak stará jako já. Odkudsi z davu ale vyběhne jiná, starší dívka. Volá na Primrose a pak křičí, že se hlásí dobrovolně. Počkat počkat, to je v krajích z vyšším číslem opravdu zvláštní. Primrose tu dívku objímá, nechce ji pustit a řve, že tam nesmí jít, ale nějaký kluk ji od ní odtáhne a nese ji někam pryč, možná k jejím rodičům. Ta splátkyně se jmenuje Katniss, je sestra Primrose. Když jejich moderátorka říká, aby zatleskali, všichni lidé na náměstí udělají jakési zvláštní gesto, tři prsty levé ruky k ústům a pak do vzduchu. Asi nějaký zvyk Dvanáctky. Vzápětí se na scénu připotácí jejich jediný vítěz, cosi říká a pak padá z pódia. Myslím, že v Kapitolu se tou show, co předvádí letos Dvanáctý kraj, dost dobře baví. Nakonec se losuje splátce z kluků, je to Peeta, který vypadá že má taky dost velkou sílu. Video končí.

Tak tohle jsou lidé, proti kterým mám bojovat. Jeden z nich mě možná zabije. Nechci teď uvažovat nad tím, kdo to bude. Já si nedokážu představit, že zabíjím někoho z nich, nebo vlastně kohokoli z celého světa...... Ano, někteří se možná budou snažit zabít mě, ale většina z nich nemůže za to, že je vybrali, a všechno co udělají bude ve snaze vrátit se domů.... Já bych se tolik chtěla vrátit, ale nevím jestli bych kvůli tomu byla schopná někoho zabít, i když bych měla tu možnost.... Nevím jestli bych byla schopná vzít někomu bratra, sestru, kamaráda, dceru, syna.... Navíc, někteří z nich, třeba Lisa, Jason, Anita a Emily mi připadají sympatičtí, a kdybychom se poznali za jiných okolností, mohli bychom být kamarády.... A viděla jsem tváře těch, kdo čekají doma na Ashley a Katniss.... Chtěla bych, aby se obě mohly vrátit, abychom se všichni mohli vrátit.....

A chápu Katniss. Kdyby bylo o pár let víc a vybrali Lily, Tansy nebo Veronicu, asi bych se místo nich přihlásila taky.... Jen pro Rose nebo Camerona bych nic udělat nemohla......
A chápu taky Primrose.... Daisy vybrali do Her a už se nevrátila. Chybí mi, toho kdo ji zabil vlastně dá se říct nenávidím a nechci ho nikdy vidět, když byl v našem kraji na Turné vítězů, ani jsem se na něj nepodívala. A nepřipadá mi fér, že je mrtvá, celé Hry mi nepřipadají fér.... Ale kdyby Daisy ještě žila, teď se přihlásila za mně a pak ji zabili, byl by to mnohem horší pocit....

Stephanie, Seeder a Chaff, kteří nám budou dělat mentory a snažit se nám pomáhat, ať už radami nebo posíláním dárků od sponzorů, se baví o ostatních. Moc nevnímám, co říkají, jsem zabraná do svých vlastních myšlenek a Thresh asi taky. Vlastně jsem ho od začátku neslyšela promluvit.

Potom nás Seeder a Chaff odvádějí každého jinam. Ve vlaku je docela hodně různých místností, tam kde jsme teď jsem ještě nebyla. Ale vypadá to tam stejně hezky jako jinde. A taky je tam stůl s nějakým jídlem, i když ho není tolik jako v jídelně. Mám trochu žízeň. Doma jsem vždycky pila obyčejnou vodu, ale tady zkusím ochutnat nějakou šťávu. Chutná po jahodách, je dobrá.

Seeder mi říká, že musíme začít probírat taktiku na Hry. Ptá se mě, v čem jsem dobrá. Normálně by mi asi přišlo divné začít vyjmenovávat své přednosti, ale jsme ve Hrách, a jestli mi to má pomoct vrátit se.... Vyjmenovávám všechno co umím a mám pocit že by mi to k něčemu mohlo být - umím dobře lézt po stromech, i po těch co jsou vysoké, jsem dost rychlá, umím se celkem dobře schovávat a znám hodně rostlin. Když to tak vyjmenovávám, chvilku se mi zdá, že mi přece jen nějaká naděje zbývá. Možná to bude dobré udělat tak, jak mi vzápětí říká Seeder - schovávat se na stromech, zvláště tam, kde ostatní už nevylezou, ale já díky své malé váze ano. Pokud budou v aréně nějaké rostliny k jídlu, uživím se z nich, nebo bych taky mohla tajně vzít zásoby někomu jinému, kdyby od nich chvíli odešel. Ulovit něco asi schopná nebudu, to jsem ještě nikdy v životě nezkoušela, ale rostliny mi k obživě stačí. Rychlost mi dá výhodu před částí ostatních, kdybych musela před někým nebo něčím utíkat.....

Seeder mi taky říká plno dalších věcí, třeba že si mám v aréně co nejdříve najít vodu, ale být opatrná - u vody může být i někdo jiný. Na začátku u Rohu hojnosti mám zmizet co nejdřív, ale pokud by bylo něco poblíž u mně, mohlo by se hodit si to vzít, ale do centra bojů rozhodně nemám chodit, jen tak blízko, odkud můžu rychle zmizet. Pokud půjdu pro nějakou věc a někdo mi ji bude chtít vzít, měla bych mu ji nechat a utíkat, nepouštět se s nikým do žádných bojů, zvlášť když jsem nejmenší ze všech. Až po začátku her někam zmizím, mám se pořádně schovat, nejlíp na nějaký ten strom. Výhodu mám v tom, že jsem malá a ostatní mě můžou snadno podcenit, ale neměla bych si s nikým začínat žádné hádky, abych pak nebyla v aréně jeho první cíl.... Snažím se si všechno zapamatovat, protože ty rady zní rozumně.
Když Seeder říká, že pro dnešek skončíme, mám pocit, že je akorát vhodná doba, protože už začínám být unavená. Sním si ještě jedno jablko a kousek koláče, když tady můžu neomezeně jist, chci toho využít, a pak už jdu do svého pokoje. Koupelnu plánuju vyzkoušet až ráno, dnes jsem se už myla a doma jsem zyklá mýt se většinou tak jednou za dva dny, protože se musíme vystřídat všichni a zásoby vody nejsou neomezené. Myslím, že bych se měla na noc převléknout, tak se podívám do skříně a vyberu si hezké růžovo-modré pyžamo. Lehám si do té pohodlné postele a zakrývám se až po krk tou příjemně teplou peřinou. Ještě stihnu dnešní poslední vzpomínku na domov a potom už usínám.

Vytvořte si webové stránky zdarma!