3) Čas se rozloučit

Je mi, jako bych se měla v nejbližších vteřinách sesypat na kamennou dlažbu náměstí. Ale zatím se mi daří udržet se na nohách, i když moje šťastné myšlenky všechny padají....Soustředit se můžu jen na jedinou: Stalo se to, vybrali mně, za pár týdnů budu asi mrtvá..... Ne, já nechci opustit ostatní, a vím že oni nechtějí, abych odešla, ale nic s tím nemůžeme dělat.... Při představě, co bude za asi týden se mi zdá, jako bych už teď přestávala dýchat.... Ale ne, ještě chvíli musím, kvůli nim....

"No tak, kde jsi?" zazní z pódia Stephaniin hlas. "Pojď sem....."

Jo, asi bych tam měla jít. I když vůbec nechci.... Pomalu vykročím k pódiu, ostatní holky kolem mě ustupují, abych mohla projít. Jak oni se mají dobře, můžou se vrátit domů a spokojeně žít - někteří možná už jen další rok nebo dva, ale pořád jim zbylo více času než mě.....

Ze všech myšlenek mě vyruší výkřik a pláč. Poznávám Veronicu. Chtěla bych za ní jít, a říct jí, že všechno bude zase dobré, jenže v tu chvíli dojdu už skoro k pódiu a kolem mě jsou mírotvorci. A navíc, nebude to v pořádku, už nikdy to nebude v pořádku, i kdyby se třeba stal zázrak a já se vrátila, už nikdy to nebude jako dřív......

Po schůdcích vycházím na pódium a stoupnu si vedle Stephanie. Ta prosí všechny o potlesk pro mně, ale nikdo netleská. Hledám očima svoji rodinu. Ano, tam je vidím.... Veronica, Tansy, Cameron a mamka brečí, taťka se tváří naštvaně, a Lily s bezvýrazným obličeem pevně objímá Rose....

Stephanie jde k druhému osudí. "A teď chlapci." Vytáhne lísteček. Všude je zase ticho, všichni jen čekají, kdo to bude teď....

"Thresh Campbell"

Toho kluka, který jde na pódium ke mně, neznám, a není se čemu divit. V našem kraji není neobvyklé, že neznáme ani všechny lidi z vedlejší třídy, všechny lidi ze stejné ulice, všechny ze sadů....protože je nás tady prostě hodně.... Tomu klukovi je asi 18, je samý sval a vypadá pěkně nebezpečně...... Stoupá si vedle Stephanie z druhé strany, než stojím já. Stephanie znovu chce potlesk, ale opět se žádný neozve....

Začne hrát hymna naší země. Moc se mi nelíbí, připomíná mi válku a Hry.... Vždycky mě naplňovala špatnými pocity, a tím více teď, když stojím na pódiu coby splátce. Potom si musíme podat ruce, a pak nás Stephanie odvádí do soudní budovy. Kdybych tam byla při jiné příležitosti, pomyslela bych si nejspíš že je to tam hezké.

Jdeme každý do jiného pokoje, za pět minut se s námi můžou přijít rozloučit ti které máme rádi. Vůbec nevím, co bych měla dělat, co bych měla říct rodičům a sourozencům.... Stejně tak dobře jako oni vím, že nemám moc velkou šanci že přežiju. Vlastně skoro žádnou..... Chtěla bych jim říct, že můžou hezky žít i beze mně, ale zároveň jim nechci ničit poslední naději......

Dveře se otevírají a dovnitř postupně vchází rodiče i všichni mí sourozenci. Veronica a Tansy se mi beze slov vrhají s pláčem kolem krku a objímají mě. Jako bych se vrátila zpátky v čase..... Jenže tehdy jsem to byla já, kdo takhle objímal Daisy.... A byla to Daisy, kdo se nevrátil....

Oplácím sestrám objetí. Přes jejich ramena vidím Camerona, kterému pořád stékají po tváři slzy, i když je kluk, tohle je moc i na něj. Vedle něj stojí Lily, ta nebrečí kvůli Rose, ale vím že k tomu nemá daleko.... Rose se zvědavě dívá kolem sebe, tady ještě nikdy nebyla, a protože jsou jí teprve čtyři roky neví, o co jde.... Možná je na tom ze všech nejlíp, Daisy umřela dřív než se narodila, a já? Možná časem zapomene, že měla ještě další sestru....

"Rue já nechci abys odešla..." vzlyká Tansy a Veronica se přidává. Tolik bych jim chtěla říct něco hezkého, ale nevím, co mám říct, aby to bylo alespoň trochu pravdivé.....

Přistoupí ke mně Cameron. Vezme mě za ruku a přes slzy začne mluvit: "Musíš zkusit se vrátit.... Vím, možná tam budeš nejmladší a tak, ale umíš věci, co se ti budou hodit.... Umíš dobře lézt po stromech, a vylezeš i na takové větve, které by se pod jinými dávno zlomily. Umíš se dobře schovávat, pamatuješ jak jsme všichni hrávali na schovku? A znáš spoustu kytek a rostlin, co se dají jíst, a v aréně nějaké takové určitě porostou. Ty je můžeš jíst, zato ti co je neznají si nemůžou být nikdy jistí, co je v pohodě a čím se otráví.... A profíci z Prvního a Druhého kraje? Kdyby jim někdo nebo něco zničilo zásoby, jsou nahraní, protože podle posledních ročníků nepoznají snad ani jahodu.... Musíš zkusit se vrátit.... Moc bych si přál, aby všechno bylo jako dřív, abychm spou zase chodili na louky, hledali něco dobrého k jídlu, hráli si a smáli se...." Tak moc bych si přála, aby měl pravdu....

Vedle Camerona se postaví Lily. Podívá se na mně. "Jo, jak řekl Cameron, umíš a znáš hodně věcí, co ti můžou pomoct.... Zkus se vrátit, prosím.... Ale, kdybys nemohla, kdyby se stalo něco hrozného, kdyby to nevyšlo ....Tak chci, abys věděla....že to bude v pořádku....Nemusíš si to vyčítat kvůli nám.... Pochopíme to.... Budeme vědět, že ses snažila.... Máme tě moc rádi a budeš s náma....vždycky....ať se stane cokoliv.... Po její tváři stéká slza, pak druhá, třetí.... Vzápětí mě drží kolem krku a pláče mi na rameno. Lily. Lily, která neplakala nikdy, co si pamatuju. Je hrozné ji vidět takhle.... Co nám to ten Kapitol dělá..... Objímám ji, Tansy i Veronicu. Po chvíli mě pouštějí. Lily zvedá upakané oči. "Ten náhdelník od mamky....Vem si ho s sebou.....Aby ti přpomínal, že s tebou budeme vždycky...." a pak se rozvzlyká znovu. "Vezmu si ho. Slibuju, Lily..." šeptám jí. Alespoň jedna věc, kterou můžu slíbit a vím, že ji i splním....

Pak mluví mamka s taťkou. Říkají něco podobného jako Cameron, ale ještě líp než já ví, jak malou šanci mám.... Mamka mi tiskne do ruky sáček bonbonů. Nevím, kde je sehnala, u nás bonbony nikdy nemáme.... Tak teď sáček roztrhávám, nabídnu mamce i taťkovi a pak dělím všechno na 6 hromádek, pro mě i mé sourozence. Cameron si vzít nechce, říká že je nechá mně, ale já mu je vtisknu do ruky. Chci, aby si je vzal, aby si je vzali všichni, když máme něco co jsme ještě nikdy neměli, musíme se přece rozdělit.... Ale nikdo z nás bonbony nejí teď, všichni si je schováváme do kapsy na později....

Všichni mě znovu postupně objímají, i malá Rose, která sice neví že už mě možná neuvidí, ale dělá to co ostatní.... Mám je tak moc ráda, nechci od nich nikdy odejít.... Už brečím taky, stejně jako oni....

Pak pro ně přijde mírotvorce. Tansy a Veronica mě nechtěí pustit, ale já jim říkám, ať jdou.... Ne, nehci je posílat pryč, ale vím, že budou muset jít..... A ony nakonec jdou, stejně jako ostatní.

Naposledy se na ně otáčím, než se dveře zavřou.... Po tváři mi stékají slzy. Je dost pravděpodobné, že nikoho z nich už neuvidím.... Jakou šanci mám proti těm ostatním?

Jdu k oknu. Vím, že pro mě asi každou chvíli přijdou, a chci se ještě podívat, nejspíš naposledy, na můj kraj. Vidím náměstí, z kterého odchází poslední lidé, ale moji rodinu už nezahlédnu.

Dveře se otevírají a ke mně jde Stephanie. "Je čas jít, drahoušku. Teď pojedeme autem na nádraží, a pak vlakem. Zítra už budeme v Kapitolu..." říká, jako bych se měla těšit. Ale trochu ji chápu. Ona je v Kapitolu doma, a pokud má děti, ty nikdy nemusely stát na Sklizni a čekat, jestli je vyberou nebo ne.....

"Ty pláčeš? Neboj, bude to v pořádku, projedeš se vlakem, dostaneš moc dobré jídlo a můžeš ochutnat a vyzkoušet všechno, co tady nemáte...." No jo, pomyslím si, ale já bych nejradši měla na večeři ten salát co jsme odpoledne dělali s tátou a Cameronem.... Jak se to teď zdá dávno....

Jdeme. Já i Thresh vycházíme se Stephanií ze soudní budovy, s námi jdopu i Chaff a Seeder. Nevím, kde zůstala Plum. Opět se rozhlížím po náměstí jestli někde neuvidím moji rodinu, ale nejspíš už šli všichni domů....

Nastupujeme do auta. Ještě nikdy jsem autem nejela, ale přesto si přeju, abych si to radši nikdy nevyzkoušela a místo toho zůstala doma.... Celou cestu Stephanie povídá o všem, co si můžeme v Kapitolu vyzkoušet a užít. No jo, ale co bude potom, o tom se nezmiňuje.... Thresh má možná šanci vyhrát, ale já? Možná umím dost věcí týkajících se přežití v přírodě, ale až dojde na boj, nemám šanci.....

Na nádraží vystupujeme z auta. Jsou tam další lidé co nás natáčejí. Snažím se neplakat, připomínám si že záběry uvidí večer mí sourozenci a rodiče, už tak jsou dost zničení, nechci tomu ještě přidávat tím, že se sama budu před kamerami utápět v slzách.

Chvíli nás natáčejí, jak stojíme ve dveřích vlaku, ale pak už nás nechávají, a dveře vlaku se za námi zavírají.