13) Běžet o život
Všechny moje myšlenky se slévají v jedinou: Běžet. Běžet tak rychle, jak jen dokážu, popadnout můj vyhlídnutý batůžek a zmizet. Přesně tak také konám. Ihned po rozeznění gongu seskakuji z podstavce a rozbíhám se přímou čarou rovnou k batohu. Získat jej je snadné, přesně jak jsem předpokládala, profíci i ostatní splátci jdou po zbraních, jiné vidím prchat rovnou pryč. Patřím navíc k těm nejrychlejším. Ne každý se po začátku her probral tak rychle jako já, někteří si zřejmě stále nebyli jistí zda běžet pro zbraně a zásoby, nebo utéct pryč. To nám, kteří jsme vyrazili včas, dává značnou výhodu.
Rychle si dávám batoh na záda, abych mohla rychleji běžet a aby mě chránil, kdyby po mně někdo hodil nůž, oštěp nebo jinou zbraň. Profíci už se jich zmocnili. Všude kolem se bojuje. Glimmer se přetahuje s Lisou o něco co vypadá jako spacák. Před očima mi probíhají jako ve zpomaleném filmu jednotlivé výjevy. Lisa padající k zemi. Záblesk nože v ruce Glimmer. Krev stříkající do vzduchu. Myšlenka, že jsem to mohla být stejně tak dobře já.
Vidím Marvela, který se s oštěpem v ruce sklání nad nějakou dívkou. Není to naštěstí Lily, jako v tom snu, ale Ashley. Její sestra už ji živou nikdy neuvidí...
Sestra... Vzpomenu si na svoji vlastní rodinu, a právě to mě probírá z letargie. Krátce se rozhlížím, jen tak pro jistotu, naštěstí si mě nikdo nevšímá - všichni se snaží získat nějakou věc, nebo si zachránit vlastní krk, a prvním cílem profíků jsou silnější splátci než jsem já. Podcenili mne, dobře pro mně, pomyslím si a vzápětí sprintuji k lesu.
Běžím, jak nejrychleji dokážu, pryč od toho všeho. Pryč od krve a smrti, pryč od sténání umírajících splátců, pryč z dosahu Glimmeřiných šípů a Catova meče. Borový les je řídký, proto budu muset uběhnout daleko, abych zmizela splátcům u Rohu z očí. Napravo, několik desítek metrů ode mně zaznamenávám mírný svah, přes jehož okraj vidím právě mizet záblesk zrzavých vlasů - Finch. Tím směrem se tedy nevydávám, pokračuji radši rovně, abych se dostala za co nejkratší dobu co nejdál.
Po několika minutách se konečně cítím skrytá před všemi, kdo zůstali u Rohu. Trochu zpomaluji, abych se nevyčerpala přespříliš hned na začátku. Běžím dál, tu a tam se ale zastavuji, abych se ujistila, že nekřížím cestu jiným splátcům, a že žádný z profíků za mnou neběží se zbraní v ruce. Po vzdálenosti, kterou odhaduji na několik kilometrů, ještě víc zmírňuji tempo. Silami nemůžu plýtvat.
Les už není stejný jako kolem Rohu. Z borového se změnil na smíšený, kolem sebe vidím buky, javory, osiky, habry a duby, ale i některé stromy které jsem doma, v Jedenáctém kraji, nikdy neviděla. Tento les se mi líbí víc než borový, protože díky nižším stromům v něm není jasně vidět na několik stovek metrů. Tím snadnější pro mně bude zmizet.
Běžím ještě asi kilometr, když se rozhoduji že bych už mohla být dost daleko. Vybírám si rozložitý dub a šplhám do jeho koruny, co nejvýše jen můžu. Cítím se být v bezpečí. Cato by si mohl zkusit vyšplhat za mnou, jsem si jistá že už v polovině stromu by pod ním některá z větví praskla a bylo by o soupeře méně...
V kmeni objevuji příhodnou rozsochu, kde se dobře sedí, a okolní větve mne skrývají před každým kdo by se mohl přiblížit. Rozhoduji se, že je správný čas na prohlídku, co vlastně mám v batohu. Není toho moc. Vytahuji kožený měch na vodu, náhradní ponožky a lahvičku s něčím, co vypadá jako desinfekce vody. Jasně, asi není vhodné pít jen tak vodu z lesních potůčků, ve které může být cokoliv...
Voda. To mi připomíná, že bych nějakou měla najít. Doteď jsem si neuvědomila, že mám docela žízeň. Teď už to ale vnímám, a vím že to nebude lepší, ale jen horší a horší. Dehydratace je velmi nebezpečná. V běžných podmínkách se dá bez vody přežít tři dny, možná trochu více. Nicméně v aréně běžné podmínky rozhodně nepanují. Tvůrci her můžou kdykoli rozhodnout, že by byl dobrý nápad zařídit, aby bylo příšerné horko, nebo naopak mrazivá zima, a extrémní teploty dobu přežití bez vody snižují. Navíc nikdy nevím, co zde další hodina, minuta, ba i sekunda schystá. Možná se budu muset dlouho schovávat. Nebo utíkat, či dokonce nedejbože bojovat. To všechno vyčerpává. Hrozí mi i nedostatek spánku, nedá se tušit co se bude dít v noci, a kombinace dehydratace a spánkové deprivace je něco, co v aréně též nemůžu potřebovat. A i kdybych skutečně bez vody přežila tři dny, těžko říct jak dlouhou dobu z toho bych byla v použitelném stavu, schopná utíkat či vylézt na strom, a racionálně uvažovat. Část té doby už vypršela. Vodu je tedy nutno začít hledat, a to okamžitě.
Jakoby okolnosti chtěly potvrdit mé rozhodnutí, přesně v tu chvíli se rozezní děla, ohlašující konec první bitvy a oznamující nám, kolik splátců už padlo. Napočítám jedenáct výstřelů. Až na Lisu a Ashley, o jejichž smrti vím určitě, se mohu pouze domnívat, kdo je mezi mrtvými, než večer promítnou tváře padlých na nebe. O tom, že přežil Thresh, ani moc nepochybuji. Je dost silný, aby se ubránil...
Právě teď je v aréně dost možná moment klidu. Vznášedla vyzvedávají těla padlých splátců, aby je v Kapitolu očistili, oblékli do jiných než arénových šatů, položili do rakví a poslali truchlícím rodinám v krajích jejich děti mrtvé. Kapitol je vlastně, co se týče her, taková továrna na smrt.
Profíci snad teď odpočívají po úvodní bitvě, přepočítávají zbraně a odpočívají, než v noci vyrazí na lov... Na lov nás ostatních. Ani oni nemají nekonečné zdroje energie... Možná je tedy tento moment nejpříhodnější dobou, kdy hledat vodu. Než se setmí. Než profíci začnou pročesávat les. Než budu příliš vyčerpaná, abych cokoli našla...
Slézám ze stromu, i když se mi příliš nechce opouštět úkryt, který mi skýtal. Třeba se sem ale vrátím, až najdu vodu a nějaké jídlo, a budu potřebovat místo na spánek. Anebo taky ne, pokud tou dobou nebudu už naživu. O této možnosti si ale zakazuji přemýšlet.
Vydávám se dál do hloubi lesa. Mohla bych skákat ze stromu na strom, umím to dobře. Nicméně teď si potřebuju dobře všímat země, abych našla vodu. Každá stezka zvěře může být užitečná při hledání směru k vodnímu zdroji. Nebo se mi může podařit najít bahno, či snad místo s trochu bujnější vegetací.... Dalších několik hodin pročesávám les, oči i uši nastražené pro případ útoku, ale pozornost zaměřenou i na hledání vody. Cestou se mi daří najít nějaké plody - keře obsypány bobulemi, stromy s oříšky, rostliny s jedlými listy či kořeny. Dělám si zásoby jídla. Snažím se nicméně všechno sbírat tak, aby si nikdo, kdo sem může přijít po mně, nepovšiml že tu někdo něco sbíral. Hrstmi šťavnatých bobulí, které poznávám z domova, doplňuji alespoň trochu tekutiny, ale vím že mi to nemůže stačit napořád, proto nepřestávám hledat vodu.
Nakonec, ještě než padne soumrak, se mé hledání ukáže být úspěšným. Cítím vůni stulíků, vodních květin které znám i z jedenáctého kraje. Zanedlouho se začínám bořit do bahna, a docházím k malé tůni. Plním si svůj kožený vak a přidávám desinfekci. Na obalu je naštěstí napsáno, že se po desinfikování vody má asi půl hodiny počkat. Udělám to, naštěstí po těch bobulích žízeň nemám, nemusím se tedy nijak přemáhat. Těžko říct, jak moc se můj odhad půlhodiny blíží realitě, ale plus mínus pár minut snad neznamená velký rozdíl.... Vypiji celý obsah měchu, a naberu a desinfukuji si další dávku vody. Tu také piju okamžitě, poté si nabírám třetí dávku do zásoby.
Začíná se pomalu stmívat. Touto dobou už profíci nejspíš vyrazili na lov. Měla bych tedy najít příhodný strom, na kterém se můžu vyspat. Obcházím blízké okolí, nechci se od zdroje vody příliš vzdalovat. Nakonec nacházím dub podobný tomu prvnímu. Má dokonce v kmeni dutinu, do které se můžu jednak schovat, jednak zabrání, abych ve spánku spadla dolů. Šplhám na něj. Jediné, na co ještě čekám, je noční promítání padlých splátců - bylo by dobré zůstat informovaná o tom, kdo ještě zbývá naživu.
Brzy se rozeznívá hymna a na nebi se rozsvěcuje první obrázek. Mia ze Třetího kraje. Profíci z Prvního a Druhého kraje tedy všichni přežili, a pravděpodobně nás ostatní právě teď hledají. Následuje Luke ze Čtyřky. Nepřekvapuje mně to, byl pravděpodobně nejslabším splátcem. Další postupně následují - obrázky stejné jako při hodnocení tréninku, doplněné číslem kraje, které se rozsvítí a pak mizí navždy. Andrew. Lisa a Colin, Ashley a Cedar. Šestý i Sedmý kraj přišly hned první den o oba své splátce. Taffet. Barley. Anita. Emily. Pak obrazovka zhasíná a hymna končí.
Zbývá nás třináct, to je skoro polovina, a to tu nejsme ještě ani den. Nemůžu si pomoct, ale cítím trochu smutek. Nebýt Kapitolu, všichni ti mrtví mohli ještě dlouho pokojně žít se svými rodinami. Ale to v tomto světě bohužel není možné... Snažím se nedat na sobě své myšlenky znát. Neměla bych smutnit nad ostatními, protože každý další mrtvý znamená že mám větší šanci vrátit se domů... Ale je těžké na to přestat myslet... Zabraná do úvah nakonec usínám.