2) Jsem to já...

21.04.2018

Když s Cameronem přijdeme domů, už tam jsou rodiče i sestry . Všichni už se připravují na Sklizeň. Lily obléká Rose její nejlepší šaty.Jsou hezké, i když je před ní už nosily Tansy i Veronica.... Tansy je, předpokládám, ve vedlejší malé místnosti, kterou používáme jako koupelnu, a umývá se. Matka češe Veronice vlasy. Nikdo nemluví, dnes je i doma všechno takové....jiné, když je Sklizeň. Já nechci, aby se o mě tak báli, ale sama se bojím taky.... Nemám sice až tolik lístečků, někteří jsou na tom hůř, ale stejně, náhody se dějí....


Než na nás s Cameronem dojde řada v koupelně, bude to ještě chvíli trvat, tak společně s tátou připravujeme jídlo. Děláme náš salát z pampelišek a čekanek, který nám všem vždycky chutná, ale ten bude až ke slavnostní večeři. Teda slavnostní v případě, že mě nevylosují.... K obědu budeme jíst jen kousek sýra s chlebem, co právě krájí táta.

Když je jídlo hotové, jsou už Rose, Lily, Tansy i Veronica připravené. Všechny mají na sobě své nejlepší šaty, a mají hezky učesané vlasy. Na Sklizeň se všichni oblékají pěkně, protože se tam natáčí a záběry budou v televizi. Napadá mě, že kdyby nešlo o Hry, bylo by to na Sklizni vlastně docela hezké.... Všude jsou plakáty, všichni mají na sobě hezké oblečení.... Škoda, že je to u takové příležitosti....

Jdu do koupelny. Slyšela jsem, že v Kapitolu koupelny vypadají úplně jinak, ale my máme jako koupelnu malou místnost obloženou kachličkami, ve které je vana. Vodu si musíme ohřívat. Ale mně naše koupelna stačí, v Kapitolu to sice je možná hezké a tak, ale já se tam rozhodně nechci zítra podívat..... Chtěla bych zůstat doma se sourozenci....

Lehnu si do teplé vody a umývám se. Myji si mýdlem i vlasy. Líbilo by se mi, ležet tu v teplé vodě ještě hodně dlouho, a nemuset na nějakou Sklizeň, ale bohužel musím. Tak z vany vylezu,omotám si kolem sebe ručník a jdu do ložnice ke skříni, kde mám oblečení. Oblékám si taky své nejlepší šaty, modrobíle proužkované. Češu si vlasy, a pak jdu za ostatními.

Všichni si sedáme k obědu a jíme ten chleba se sýrem, a pijeme šípkový čaj. Moc se těším na ten salát k večeři, až bude po všem. Anebo taky ne, možná ho už jíst nebudu.... Ale ne, na takové myšlenky musím přestat myslet....

Všichni dojedli, zvedáme se od stolu. Veronica odnáší talířky. Pak se všichni mí sourozenci postaví kolem mně. Mamka vytahuje z kapsy svých šatů náhrdelník spletený z trávy, na kterém visí dřevěná hvězda. Je moc hezký. Mamka mi ho dává kolem krku. "Rue, máme tě všichni moc rádi, ať se stane cokoli..... Není moc velká šance, že by tě vybrali, ale kdyby se přece jen stalo něco hrozného, jsme vždycky s tebou...." A obejme mě, pak taťka a pak všichni sourozenci.... Mám je všechny tak ráda.... Já nechci aby mě vybrali, já chci zůstat tady.....

Vycházíme z domu a jdeme do města. Sklizeň bude na náměstí. Město je od našeho domu celkem daleko, Jedenáctý kraj je velký, a město je asi uprostřed. Cestou potkáváme další lidi, zdravíme ty co známe. Na náměstí budou všichni z celého kraje..... Kdyby šlo o něco pěkného, mohlo by to být hezké, vidět úplně všechny své kamarády a tak..... Jenže takhle je nad všemi atmosféra strachu. Tansy mává na nějakou svoji kamarádku, kterou ani neznám, protože ve škole je hodně dětí, ale netváří se vůbec nadšeně. A její "Ahoj" nezní vůbec vesele. Vůbec mi nepřipomíná moji vždycky rozesmátou upovídanou sestřičku....

Blížíme se k náměstí. Všude jsou plakáty, a obrazovky které budou v přímém přenosu promítat Sklizeň. Všude jsou lidé, starší lidé kteří se nemusí bát o děti, tento rok ne. Na náměstí, i když je velké, by se nevešli všichni lidé z Jedenáctého kraje. Proto jsou na náměstí vždycky děti od dvanácti do osmnácti a jejich rodiny. Ostatní jsou v ulicích kolem, a sklizeň můžou sledovat na obrazovkách. Ještě minulý rok jsme sledovali obrazovky i my. Tehdy vybrali třináctiletou holku, která mi až moc připomínala Daisy. A stejně jako Daisy nepřežila druhý den arény. Šestnáctiletý kluk se dostal mezi posledních osm, ale domů se už nevrátil.... Všechno to bylo hrozné sledovat, i samotnou Sklizeň. A letos, letos jdeme až na náměstí, protože já už jsem v losování.... Příští rok bude i Cameron. Za další rok Lily.... Pak Veronica, Tansy, a nakonec i Rose.... Ne, já nechci aby jsme já nebo kdokoli z nich skončili ve hrách. Nechci aby tam skončil kdokoli z Jedenáctého kraje, ani z celé země, prostě nikdo.... Ne.....

Už jsme na náměstí. Musím se jít zapsat. Rodiče a sourozenci jdou na kraj náměstí, kde jsou všechny rodiny dětí. Až Sklizeň skončí, vrátím se k nim a společně půjdeme domů. Jo, tak to bude. Půjdeme domů, sníme ten úžasnej salát, a zítra půjdeme do školy a do sadů, možná bych mohla vymyslet jak Cameronovi pomoct natrhat ty jablka, aby jich měl dost, a pak půjde život prostě dál. Jo, budem se muset dívat na hry, ale naší rodiny se to týkat nebude.... Ani teď, ani za rok, ani nikdy.... Nesmí.....

Stoupám si do řady dětí. Když dojdu až ke stolům, píchnou mě do prstu a otisknou moji krev do seznamu k mému jménu. Sice to trochu bolí, ale pořád lepší než být ve Hrách, tohle mně nezabije.... Pak jdu o sektoru k ostatním dvanáctiletým holkám. Zdravíme se se spolužačkami, ale nejsme moc nadšené, že se vidíme. Ne dnes....

Všichni se díváme k soudní budově. Ven vychází starosta, vítězové z našeho kraje a moderátorka pro náš kraj, Stephanie Bloomer. Tento rok má na sobě dlouhé žluto-fialové šaty, a vlasy má růžové s fialovými proužky. Má trochu zvláštní styl, ale když se jí to líbí, ať vypadá jak chce.....

Sklizeň začíná. Stephanie nás nadšeně vítá, ale myslím, že to hraje. Myslím, že by chtěla losovat v nějakém jiném kraji, kde je více vítězů. Pouští film z Kapitolu, ve kterém se mluví o válce. Myslím, že to tehdy bylo strašné, všichni bojovali.... Tehdy to byly vlastně Hry po celé zemi, bojovali všichni, ne jen dvacet čtyři dětí..... A zemřít mohlo taky víc lidí než ve hrách, však byl 13. kraj zničený úplně celý.... Já si nemumím představit, co udělali tak hrozného.... Ale Hry taky nejsou v pořádku, za to, co se dělo kdysi my přece nemůžem, ne?

Pak Stephanie představuje několik vítězů z našeho kraje, které stejně všichni dobře známe. Je to to Chaff, který ve svých Hrách přišel o ruku. To muselo asi příšerně bolet, nechápu jak to mohl přežít, ale přežil. Pak Plum, ta je hodně silná, asi bych se jí dost bála. A Seeder, ta mi připadá docela milá, a líbí se mi na ní, že ve hrách nikoho nezabila. Měla vlastně štěstí, dost jejích soupeřů se zabilo při zemětřesení, a na posledního spadl strom, tak vyhrála ona. I když mi je líto těch ostatních, taky to byly jen děti, na které doma čekala rodina.....

Začíná losování. Stephanie říká jako každý rok "Dámy první" a jde k dívčímu osudí, ve kterém je i deset papírků s mým jménem. Vytáhne jeden papírek. Všude je ticho, nikdo snad ani nedýchá. Doufám, že to nejsem já. Prosím, ať to nejsem já.....

"Rue Danzing. "

Ozvěnu toho jména slyším ve své hlavě ještě třikrát.

Celý svět se zhroutil. 

Vytvořte si webové stránky zdarma!