5) Jsme v Kapitolu...

21.04.2018

Probouzím se, do místnosti pronikají oknem sluneční paprsky. Rozhlédnu se kolem sebe a leknu se. Vůbec nechápu, kde jsem. Je to tu hodně jiné než u nás doma, sice krásné, ale stejně mám pocit, že tu vůbec nechci být. Neležím v mé posteli, a kolem nejsou mí sourozenci. Navíc v tuhle dobu bychom myslím měli už být ve škole.... Divné.... Pak se podívám z okna a všechno mi dochází.

Krajina za oknem ubíhá, jsem ve vlaku. Ve vlaku směr Kapitol, a brzy budu mrtvá. Sourozence už nikdy neuvidím. Už si vzpomínám na celý včerejší den, na Sklizeň, na rozloučení se všemi co mám ráda, na to o čem jsem včera v téhle místnosti přemýšlela, než jsem se rozplakala, pak přišla Seeder a odvedla mě na večeři.... Když si na to vzpomínám, chtělo by se mi plakat znovu, ale slzy nepřicházejí.

Nevím co bych měla přesně teď dělat. Nakonec se rozhodnu, že se půjdu do koupelny umýt, alespoň vyzkouším tu sprchu. Je tam plno tlačítek, několik z nich zkusím. Všechny radši ne, nechci to nějak přehnat. Nakonec mačkám tlačítko, které mě, jak předpokládám, usuší a jdu si najít něco k oblečení. Mám tu ještě moje šaty z domova, ale nakonec se rozhodnu že se je neobleču. Až moc mi připomínají domov, kam se už nevrátím, a připadá mi, že se sem ani mic nehodí, do Kapitolského světa kde je všechno až moc krásné a ozdobené, a všechno čeká až zemřeme.... Tak si hledám nějaké šaty ve skříni. Nakonec si vyberu krásné žluté, jejichž barva mi připomíná slunce.

Když jsem oblečená, rozhodnu se, že se půjdu podívat po vlaku, jestli už jsou ostatní vzhůru. Jdu opatrně, abych je nevzbudila v případě, že nejsou. Ale když přicházím do jídelny, vidím tam Stephanii. Otáčí se na mě. "Rue, drahoušku, nechce se ti už spát? Chtěla jsem vás jít tak za půl hodiny vzbudit, abyste se mohli připravit, než přijedeme do Kapitolu, ale jestli už jsi vzhůru, můžeš jít sem a dát si snídani..." Podívám se na stůl. Páni, tak tomuhle tady říkají snídaně? Jsou tu všemožné druhy pečiva, velký tác s několika druhy sýrů a šunky, talíř zeleniny, další obrovská mísa ovoce. Je tu taky několik různýc džbánů s pitím. A teď mi Stephanie říká, že si můžu vzít co chci!

Beru si z košíku pečiva něco, co vypadá jako hodně malý chleba, ale upřímně, chutná mnohem lépe než ten co máme doma.... Doma mi musí jako snídaně stačit jeden krajíček, protože je nás hodně a musíme jíst všichni. Tady, kde je jídla dost, by mi stačilo vzít si asi tři takové mini chleby a byla bych najezená. Ale protože si můžu vzít cokoli chci, a chtěla bych ochutnat co nejvíc věcí, beru si ještě kus sýra, nějakou zeleninu kterou jsme doma neměli a dvě vajíčka. Ta jsem dřív jedla jen někdy, když se nám s Cameronem podařilo u řeky protékající krajem najít hnízdo nějakého vodního ptáka. Ti, kteří u nás žijí, mají tolik vajíček, že to vždy stačilo na jedno jídlo pro celou naši rodinu. Vždycky jsme ale nechali jedno vajíčko v hnízdě, nechtěli jsme tomu ptákovi brát úplně všechny.... Ale tyhle vejce myslím nejsou od stejných ptáků, myslím že v Kapitolu mají nejspíš chov nějakých jiných, pochybuju že by se někomu z Kapitolu chtělo prohledávat okolí řeky....

Už snídám docela dlouho, postupně přišli i Chaff a Seeder a Stephanie právě šla vzbudit Treshe. Ten se po chvíli objeví taky, a hned se vrhne na jídlo. Já taky ještě jím, snažím se ochutnat toho co nejvíc můžu.

Stephanie, Seeder a Chaff nám vysvětlují, že až přijedeme do Kapitolu, postarají se o nás naše přípravné týmy a vizážisté, a večer bude přehlídka, kde nás ukážou celému Kapitolu, a pokud se dobře uvedeme, můžeme si získat nějaké sponzory. A každý sponzor je důležitý, až budeme něco potřebovat, bude se hodit jestli nějaké budeme mít....

Náhle je všude venku tma. Pochopím, že jsme v tunelu, protože Kapitol je od krajů izolován pohořím, o kterém jsme se učili ve škole. Dívám se ven, chtěla bych vědět jak přesně to v tunelu vypadá, ale vidím jen tmu. A pak najednou světlo.

Jdu se podívat přímo k oknu, abych viděla pořádně ven. Kapitol vypadá krásně. Právě projíždíme přes most nad jezerem a pak začíná vlak zpomalovat, tak si můžu lépe prohlédnout všechno, kolem čeho projíždíme. Všchny domy jsou velké, zdobené a barevné. I lidé jsou barevní, mají vlasy v nejrůznějších odstínech snad všech barev co existují a někteří mají i obarvenou kůži, po těle různé tetování, kamínky na kůži a další věci co jsem dřív nikdy neviděla. Jejich oblečení má taky různé, i ty nejzvláštnější barvy. Když poznávají náš vlak, mávají na nás, a upozorňují na nás všechny okolo. Vypadají, že nás rádi vidí. Ale já vím, že jsou asi úplně stejně nadšení z kteréhokoli splátce. Na mysl mi přichází otázka, jestli budou stejně nadšení z naší smrti.

Vystupujeme z vlaku a Stephanie nás vede do budovy hned vedle nádraží. Jedeme výtahem do prvního patra, a najednou stojíme na chodbě s řadami dveří po obou stranách. Stephanie nás posílá každého na jinou stranu chodby ke dveřím s číslem 11.

Otevírám dveře. Jsem ve velké místnosti. Je tam vana se sprchou, lehátko a police plné lahviček, nejspš nějaké kosmetické přípravky. A z druhého konce místnosti si mně pečlivě prohlíží tři lidé. Představují se mi jako Olivia, Amelia a Jeromius. Vysvětlují mi, že oni a můj vizážista mě musí připravit na přehlídku, ale to už stejně vím. Možná Kapitolané rádi opakují všechno několikrát, aby se ujistili že všechno víme....

Chtějí po mně, abych si všechn vysvlékla a šla do vany. Vlastně s tím nemám problém, nestydím se před nimi, protože doma jsme s mými sourozenci zvyklí se převlékat a tak klidně před ostatními, protože nemáme doma tolik místa, abychom všichni měli nějaké soukromí, a nevadí nám to. Je mi dvanáct, kdybych byla starší, možná by mi to vadilo, ale teď ne.... A tihle lidi jsou lidi asi stejně jako moji sourozenci, a taky vím, že mi chtějí pomoct aby mě sponzoři měli rádi a pomohli mi alespoň se pokusit vrátit se domů....

Ve vaně na mě patlají všechno možné, já se v tom nevyznám, ale moc nechápu, na co to je, a proč mě vůbec musí mýt když už jsem se myla ráno. Ale asi nějaký důvod mají, tak o tom radši už nepřemýšlím a misto toho si můj přípravný tým prohlížím. Olivia má rovné světle zelené vlasy dlouhé po ramena. Vypadá to sice zvláštně, ale ta barva je celkem hezká, nevypadá tak umělá jako všechny ostatní. Má dlouhé řasy, zvýazňující její modré oči a rudou rtěnku. Na uších a na krku jí visí ozdoby v podobě velkých červených koulí a na rameni má tetování složené z několika spirál. Améliiny vlasy jsou dlouhé a světlé, několik pramenů má přebarvených růžově a modře, a řasy má fialové. Jeromius má v jednom uchu velkou zlatou náušnici. Jeho zrzavé vlasy jsou svázané do culíku a přes půl obličeje má vytetovanou nějakou podivnou kytku, další tetování pokrývá i jeho ruce. Opravdu, všichni z Kapitolu mají zvláštní styl....

Ležím na stole a oni z mého těla odtrhávají pruhy vosku společně s mými chloupky. Pěkně to bolí, a vlatstně nechápu proč to musejí dělat, jestli na tom tak záleží.... Ale jestli by mi to mohlo nějak pomoct abych měla alespoň nepatrnou šanci se vrátit, tak ať si se mnou dělají co chtějí....

Dál už to tak hrozné není, jen mi upravují vlasy a nehty na rukou i na nohou. Pak mě oblečou do nějakých šatů, které vypadají jako by byly z papíru, odvedou mě do vedlejší místnosti a jdou pro moji vizážistku. Jen doufám, že to bude někdo s dobrými nápady kdo by mi mohl pomoct získat sponzory.... 

Vytvořte si webové stránky zdarma!