9) Přání, které bylo nakonec splněno

21.04.2018

V den soukromého vystoupení před tvůrci her se probouzím hodně pozdě. Zbývá mi jen čtvrthodinka na to, abych se rychle převlékla, hodila do sebe tři koláčky a sklenici jahodové šťávy a sjela výtahem do tělocvičny. Thresh už odešel dřív. Nevím, co by se stalo, kdyby se mi podařilo přijít na trénink pozdě, ale ani to nehodlám zjišťovat. Už tak je dost velký problém, že tu vůbec jsem, a že budu muset v aréně bojovat o život, a já rozhodně nestojím o nějaké další problémy, způsobené třeba takovým pozdním příchodem - navíc se mi zdá, že na přesném dodržování času si tady v Kapitolu dost zakládají. Nakonec se mi ale podaří dorazit včas, naštěstí.

Dnes můžeme trénovat jen do oběda. Pak bude soukromé vystoupení, na kterém se budeme snažit předvést před tvůrci her co nejlépe své dovednosti. Večer se bude v televizi v celém Panemu vysílat hodnocení našich schopností, v rozmezí známek 1-12. Hodnocení sice nic nezaručuje, to, kdo nakonec vyhraje, není nikdy dopředu jisté, ale slušné hodnocení nám může pomoct získat sponzory, kteří nám do arény můžou posílat různé věci, jak mi včera vysvětlovala Seeder, proto bych se měla snažit získat hodnocení co nejlepší. I když, sama vím, že takové známky jako profíci určitě nedostanu.

Čas, kdy ještě můžem trénovat, se snažím využít co nejlépe. Zajdu si ještě procvičit jedlé rostliny. Znovu si zkusím rozdělat oheň. Pomalu taky začínám plánovat, co bych mohla předvést na soukromém vystoupení. Hlavním bodem bude asi lezení a skákání po různých překážkách. Doma v Jedenáctém kraji jsem se naučila skákat ze stromu na strom. Myslím, že pokud bude v aréně nějaký les nebo tak něco, rozhodně se to bude hodit, protože budu moct zůstávat v korunách stromů, kde budu v bezpečí před těmi, kdo nebudou schopní se tam za mnou dostat. Takže to bych předvést mohla. Navíc je výhoda, že ačkoli jsem pilně trénovala, lezení jsem nepovažovala za nutné procvičovat, a tak o tom, že mi to celkem jde, nikdo z ostatních neví. K tomu bych mohla přidat poznávání rostlin a střelbu prakem. Takže program na vystoupení mám vymyšlený.

Rozhlížím se, co dělají ostatní. Katniss a Peeta zkoušejí stavět přístřešek. Finch je u stanoviště rostlin. Sophie trénuje u stanoviště vrhu oštěpem, a snaží se nevšímat si Marvela, který se tam ochomýtá taky. Pořád ještě to profíky nepřešlo, ta namyšlenost. Clove, ta se právě předvádí u házení nožů, střed terče zasáhne úplně pokaždé, ta bude hodně nebezpečná.

Ani si neuvědomím, jak čas letí, a už je tu oběd. Vybírám si těstoviny se sýrem, šunkou a rajčaty. K tomu si dám salát s okurkem a kukuřicí, a nakonec si dopřeju dva kousky smetanového dortu. Opět uplatňuji plán co nejvíce se najíst, abych měla hodně energie.

Po obědě nás začínají postupně po jednom volat na soukromé vystoupení. Začíná První kraj, takže já půjdu až jako třetí od konce. Je to dlouhá doba. V jídelně je stále jídlo, které si smíme vzít, tak si beru pohár zmrzliny, tentokrát už ne proto, že bych měla nějaký hlad, ale prostě potřebuju něco dělat, tak už z nudy jím. Ach, kdyby mě viděli sourozenci, jak se cpu, zatímco doma nikdy není tolik jídla, abychom měli opravdu všichni dost, asi bych se styděla tak, že bych se propadla asi o dvě patra níž....

Vzpomínky na domov jen podporují myšlenky, jak moc záleží na tom, abych na vystoupení předvedla slušný výkon. Neodvažuji se doufat, že bych mohla vyhrát, ale přece jen kdybych získala nějaké sponzory, tak přežiju nejspíš o něco déle než bez nich...

Volají Emily, pak Treshe. Za chvilku jem na řadě já. "Jedenáctý kraj, Rue Danzing, dostavte se na individuální ohodnocení...." Zvedám se a jdu do tělocvičny. Je to tam stále stejné jako když jsme trénovali, všechno na svých místech. Zamířím k překážkám, a najednou začínám mít pocit, že jsem opravdu připravená.

Lezu na první překážku. Když stojím nahoře, skáču na další, pak zase na další, až nakonec tímto způsobem překonám celou překážkovou dráhu. Nezastavuji se, běžím rovnou ke šplhací tyči, vylezu až nahoru ke stropu, k pásům které jsem použila když jsem se potřebovala schovat před Catem po sebrání jeho nože. Přelezu po nich rychle až na druhou stranu tělocvičny, kde slezu po síti zase dolů. Když jsem asi metr od země, skočím a dopadám na špičky, téměř neslyšně na zem. Rozběhnu se k další překážce na, přeručkuji na druhou stranu, skočím na zem, vezmu prak a desetkrát zasáhnu terč. Nakonec jdu ke stanovišti s jedlými rostlinami a roztřídím asi během dvou minut všechny ukázky rostlin, co tam jsou, do dvou skupin - jedlé a jedovaté. Pak mi vrchní tvůrce her říká, že můžu jít.

Jedu výtahem nahoru do patra. Překvapuje mně, že vůbec nejsem unavená. Na našem patře už na mě čeká Seeder. Jdeme do mého pokoje, kde se mě vyptává, co jsem na vystoupení dělala, a jak si myslím že mi to šlo. Usmívá se, když jí popisuju po čem všem jsem lezla. "Teď máš až do večera volno, potom se všichni po večeři společně podíváme na vyhlašování vašich hodnocení, a zítra se budeme připravovat na rozhovor." oznámí mi nakonec, zvedá se a odchází.

Sedím na židliu stolu, dívám se na obraz slunečnic před sebou a přemýšlím, co budu do večera dělat. Nemám si tu s kým povídat, spát se mi nechce, a v přejídání se z nudy bych taky pokračovat neměla... A naráz si vzpomenu na ty koně. No, nemyslím že by mě nechali za nimi jít, ale zkusit bych to mohla....
Zvednu se a jdu do jídelny. Zrovna tam je Stephanie, tu přesně potřebuju. Seeder bych sice přesvědčila snadněji, ale ta by z toho mohla mít nějaký průšvih, a já nechci nikomu přidělávat problémy.

Zamířím ke Stephanii. "Můžu se na něco zeptat?" začínám opatrně. "Ano, zlatíčko, copak potřebuješ?" otočí se na mě. "No, já jsem si jenom říkala," podívám se na ni a můj hlas zní čím dál tím víc nejistě, "jestli bych se, prosím, nemohla jít ještě podívat na ty koně z přehlídky, já mám moc ráda zvířátka, no a teď když máme volno..." můj hlas se vytrácí. Stephanie se na mně podívá překvapeně : "Promiň, zlatíčko, ale to nejde, sice nevím jestli to někdo zkoušel, ale myslím, že by vás tam asi nepustili, přece jen by někdo mohl zkusit utéct...." odpoví mi. Zklamaně svěsím hlavu. Tak nic.

Najednou se otevřou dveře Threshova pokoje, a on se objeví v jídelně. Na tváři má zvláštní výraz, který si nedokážu zařadit. "A proč to nezkusit?" otočí se zprudka na Stephanii. "Proč by tam nemohla jít? To nemůže být alespoň někdo z nás tady chvilk šťastnej, když za pár dnů budeme stejně mrtví? Kdybyste tam s ní šla vy, tak by ji tam určitě jít nechali!" začíná zvyšovat hlas. To už přicházejí i Chaff a Seeder, podívat se, co se děje.

"No tak dobře, tak pojď, " vzdává to Stephanie, a usmívá se na mně. Nemůžu uvěřit, že se opravdu povedlo je přemluvit, i když ne mně, spíš Threshovi.

Stephanie se zvedá. Jde taky Seeder, i když vlastně nevím, proč. Možná má taky ráda zvířata, anebo chce jen prostě na chvíli vypadnout z téhle budovy.
Jedeme výtahem do přízemí. Na sobě mám stále své oblečení z tréninku, ale to je jedno, stejně už jej nebudu potřebovat. Dveře ven hlídají čtyři mírotvorci. Stephanie zamíří k jednomu z nich, a něco mu dost důrazně vysvětluje, její tón se podobá tomu, jakým Thresh ještě před několika minutami mluvil s ní. Ani nevím, proč mi vlastně pomohl, když od samého začátku nevypadal, že by mu na mně vůbec záleželo....

Mírotvorce něco říká do vysílačky, a za chvilku se objeví jeden další. Asi ho posílají s námi, chtějí si pojistit, že nejdu zdrhnout....

Dveře se otevírají a my vcházíme do jasného slunečního světla ven. Mírotvorce nás vede kdesi na stranu budovy. Nejdřív nechápu, co tam máme dělat, ale pak uvidím několik zaparkovaných aut, a dojde mi, že ke Kosmetickému centru pojedeme autem. No, asi to bude lepší, přece jen jsme při přehlídce asi čtvrt hodiny jeli, pěšky by to trvalo ještě déle....

Sedáme si do auta a jedeme. Ten mírotvorce řídí. Nevím, co jim Stephanie řekla, že se o splnění jednoho mého přání tak starají, ale očividně to na ně zabralo.

Vystupujeme u Kosmetického centra a jdeme do stájí. Mířím k těm koním, kteří vezli na přehlídce nás. Jsem ráda, že je můžu zase vidět. Na chvíli jen hladit koně po srsti a zapomenout na to, kde jsem, a co bude za pár dnů....

Ani nevím, jak dlouho jen tak stojím a hladím koně, když zničehonic se za mnou ozve hlas Seeder. "Chceš si zajezdit?" Přikyvuji. Nemůžu uvěřit, že mi dovolí dokonce i tohle. Seeder drží v ruce ohlávku, netuším, kde ji vzala. Nasadí ji koni na hlavu a zvedne mě do vzduchu. Najednou sedím na jeho hřbetě.

"Hlavně se drž" usmívá se na mně a vede koně ven. Pomalu jedu asi třetinu vzdálenosti k Výcvikovému centru, a pak zase zpátky do stáje. Jsem tak šťastná, že jsem si mohla zkust zajezdit. Alespoň jsem za tu dobu, co jsem v Kapitolu, prožila i něco hezkého.....

Než odcházíme, pohladím si všechny koně. Úsměv mi na tváři zůstává ještě když se vracíme do našeho patra.

Vytvořte si webové stránky zdarma!