7) Místo, kam nepatřím

21.04.2018

Stephanie a ostatní se dohodnou, že bychom už měli jít do našeho bytu. Jsem vlastně ráda, že můžu jít jinam. Tady nevím, co mám dělat. Nemůžu obdivovat kostýmy ostatních, protože mě to nutí přemýšlet i nad tím, že za týden se budou všichni navzájem zabíjet.... Nemůžu vzpomínat na domov, aniž by mi na mysl přicházelo, že ostatní mají taky domov a rodiny, ke kterým se většina z nich už nevrátí... Nemůžu se Seeder domlouvat strategii, protože je tady příliš mnoho lidí, které by to mohlo zajímat....

Jdeme k výtahu a nastupujeme do něj. Je celý z průhledného skla. Když se rozjíždí, mám trochu strach, aby se pod námi nějak nerozbila podlaha. Je vlastně nelogické nad tím přemýšlet, možná by bylo lepší spadnout z té výšky, než smrt v aréně, která z nějakého nevinného člověka, vlastně dítěte, udělá vraha. Možná... Vím ale, že nad tím vším uvažuju zbytečně, všechno je určitě pevné... A strach z výšek bych mít neměla, po stromech, i vysokých, lezu pořád, to jen ten výtah ve mně vyvolává opravdu divné pocity....

Jsme v jedenáctém patře a konečně vystupujeme. Máme pro sebe celé patro, stejně tak všechny ostatní kraje. Tam budeme bydlet až do začátku Her. Stephanie před námi otevírá dveře a my se ocitáme na chodbě.

Stephanie nám ukazuje, kde jsou naše pokoje. Zapadnu do toho svého. Je ještě hezčí, než ten ve vlaku. Postel mám takovou, že bychom se tam pohodlně vešli i společně s nejméně třemi z mých sourozenců. Na posteli je tyrkysová chlupatá přikrývka, moc příjemná na dotek. Polštářů, které mají naprosto stejnou barvu jako přikrývka, mám hned několik, některé asi budu muset přenést někde jinde, protože na tom všem bych se snad ani nevyspala. Vedle postele stojí lampa, jejíž stínidlo je složené z malých nafialovělých kamínků. Podobný je i lustr, který visí ze stropu a osvětluje celý prostor. Podlahu v celém pokoji pokrývá fialový chlupatý koberec. Na opačné straně, než je postel, stojí malý stolek a u něj několik židlí, na každé je položen malý tyrkysový polštář. Na zdi visí na zdi obraz vázy se slunečnicemi. Vedle stolku jsou dveře do koupelny, ve které je tolik různých tlačítek, že bych je všechny nestihla vyzkoušet, ani kdybych celý ten týden, který tady budeme, trávila zavřená ve sprše. Celou jednu stěnu zabírá prostorná skříň. Naproti je velké okno se splývajícími fialovými závěsy. Je to krásný pokoj. Ale já vím, že sem stejně nepatřím, a nikdy patřit nebudu. Teď jsem tu jen proto, aby mě později mohli zabít. Jinak bych byla v Jedenáctém kraji, kde sice nemáme takový luxus, přepychové pokoje a jídlo o několika chodech, ale jsem tam doma, a mám tam rodinu, ke které bych se tolik chtěla vrátit....

Rozhodnu se, že se podívám, co je ve skříni. Myslím, že bych se měla převléct. Šaty, které mám na sobě, se mi sice líbí, ale na druhou stranu, jsou moc krásné na to abych v nich tak normálně chodila, chci si najít nějaké obyčejnější. Možná bych je měla vrátit Melisse.

Skříň ale není skříní obyčejnou, vlastně mi chvíli trvá, než pochopím, jak se ovládá. Na dveřích je programovací panel, na kterém si můžu navolit, jaké oblečení chci. Zkouším si vybrat světle modré šaty, postupně to zadám do panelu. Když pak otevírám dveře skříně, objevím hned několik takových šatů. Jedny si vybírám a převléknu se, pak se podívám se do zrcadla na vnitřní straně skříně. Šaty z přehlídky poskládám a zatím je položím na postel, přidám k nim i ozdobu z vlasů.

Co teď dělat? Ještě než mě něco napadne, ozývá se zaklepání na dveře. Nevím, co teď kdo potřebuje, ale říkám, že může jít dál.

Je to Melissa. "Tady máš to, co jsi kreslila a chtěla jsi, abych ti to potom dala," podává mi ten obrázek. "A tady máš ještě něco," pokládá mi na postel mé šaty. "Předpokládám, že jsou to tvoje šaty z domova, a myslela jsem si, že bys je ráda měla u sebe," dodává. "Navíc tam máš ještě něco v kapse, myslím, že jsi to tam nechtěla nechat." Nevím, co bych si tam mohla zapomenout, proto se zvědavě podívám. Vytáhnu sáček s několika bonbóny, které jsem dostala od rodičů. Nechápu, jak jsem je jen tak mohla nechat v kapse šatů a šaty ve vlaku.... "Děkuji," usměju se na Melissu. "Mimochodem, za chvilku bys už měla přijít, bude večeře," dodává Melissa a odchází.

Obrázek si pokládám na noční stolek, bonbony vedle něj. Přemýšlím, co s mými šaty. Chvilku uvažuji o tom, že si je vezmu zase na sebe, ale pak ten nápad zavrhuji. Ty šaty se sem nehodí, nepatří sem, stejně jako já.... Chystám se je uložit do skříně, ale pak mi dojde, že v té zautomatizované skříni by mohly zmizet mezi jinými, proto si je poskládám a položím na jednu z židlí, stejně jich tu mám dost. K nim přidám i šaty z přehlídky, které si Melissa nevzala.Pak si sednu na postel a chvíli jen tak sedím a prohlížím si obraz se slunečnicemi, dokud neusoudím, že je čas jít na tu večeři.

Všichni už na mně čekají. Stůl je opět plný různých příloh, ovoce a zákusků, ale jen co si sednu, kapitolští sluhové nám začínají nosit jídlo. Moc mi chutná polévka, ve které je několik druhů zeleniny a nudle ve tvaru miniaturních kytek. Jako hlavní jídlo máme tentokrát plátek masa a do zlatova opečené brambory, společně s lístky salátu a mrkví, a k tomu ještě pečivo posypané nějakým zvláštním kořením. Ale nejlepší ze všeho je dezert. Každému donesou velkou misku plnou zvláštní studené hmoty. Říkají tomu tady zmrzlina. Má to několik různých příchutí, čokoládovou, ovocnou i smetanovou, ale úplně nejvíce mi chutná taková světle žlutá, prý vanilková. Na zmrzlině je kopec šlehačky, kousky ovoce a čokolády a několik oplatek. Je to opravdu moc dobré, misku vyjím do poslledního kousíčku.

Po dobu večeře se Stephanie a naši vizážisté baví o přehlídce. Seeder a Chaff si něco říkají spolu a jedinými, kdo nemluví jsme tedy Thresh a já. Threshe jsem vlastně ještě mluvit neslyšela, pořád je tichý a s nikým se nebaví.

Po jídle nám Stephanie navrhuje, abychom šli už spát. "Byl to náročný den, musíte být už jistě unavení. Zítra v deset hodin vám začíná trénink, a ještě předtím si s vámi budou chtít promluvit vaši metoři," kývne na Chaffa a Seeder. "A taky se musíte stihnout pořádně nasnídat, ať nemáte na tréninku hlad." dodává. Tresh i já ji poslechneme a odcházíme do svých pokojů.

Z nabídky skříně si vyberu jedno pyžamo. Chci si o obléct, ale pak mě napadne, že bych se měla jít umýt, hlavně obličej, od všeho co na mně natřeli členové mého přípravného týmu. Znovu vyzouším několik tlačítek, všechno ze sebe smývám, usuším se, a teprve pak se obléknu.

Ještě než vlezu do postele, podívám se z okna. Je tu výhled na celý Kapitol, však jsme v druhém nejvyšším patře. Město je plné světel, zase něco čím se liší od mého domova. Podle světel vidím všechny budovy, ulice a mosty, i ty, co jsou v dálce. Je to opravdu hezký výhled, ale já už jsem unavená. Několik polštářů z postele položím na zem, protože jich tam bylo opravdu moc, a na tom bych já ležet nemohla, nejsem na to zvyklá. Pak zhasínám světlo v mém pokoji a lezu do postele. Dívám se na obrázek mé rodiny na nočním stolku, osvětlený světly, které přicházejí oknem. Mohla bych zatáhnout závěsy, ale nechávám je tak, právě proto, abych na něj viděla. Po chvilce se mi ale začínají zavírat oči a usínám. 

Vytvořte si webové stránky zdarma!