3) Splátkyně

16.04.2018
Samantha Lynch
Samantha Lynch

Tak se to stalo, vybrali mě. Asi za týden a něco budu zřejmě mrtvá, jako ostatní... Nevadí mi to, stejně nemám pro co žít... Ani pro koho, nikdo mi nezbyl... Zemřeli a zemřu i já... Teď ale není čas o tom přemýšlet, měla bych jít... Asi... Sice by mně zajímalo, co by dělali kdyby se splátce neobjevil, ale lepší bude prostě jít, než zkoumat, jak by asi jinak hledali Light Fields...

Tak jdu k pódiu. Nejsem vyděšená, jsem v pohodě, dost v pohodě na to že mě zrovna vybrali do her... Dokonce se usměju, ať si Kapitol nemyslí že Hrami všechny zničí... Mě už zničili dost, ale tímhle ne...

Obklopují mě mírotvorci. Další bezpečnostní opatření? Nestačilo by už? Vystupuji po schodech na pódium, stoupám si vedle Patricie, která mě vítá. Skoro všichni ostatní, děti, rodiče i vítězové se na mě dívají. Samantha hledí do dálky, tiskne k sobě rty a hraje si se svými vlasy, podobnými těm mým... Chová se divně...

Patricia se ptá, jestli se najde nějaká dobrovolnice. Překvapilo by mně, kdyby se našla. Někdo, kdo by se chtěl nechat dobrovolně zabít, se hned tak nenajde, rozhodně ne v Pátém kraji. V Prvním, Druhém a Čtvrtém ano, tam trénují, skoro každý rok se někdo hlásí s nadějí že vyhraje, a dost často se mu to splní... U nás se ale nepřihlásí nikdo... Patricia jde tedy vylosovat druhého spátce. Vytahuje papírek, opět je naprosté ticho. Patricia čte jméno Eric Vance. Kluka, který jde k pódiu už jsem viděla, ale moc ho neznám. Je mu asi patnáct a vypadá dost zničeně. Ani se mu nedivím... Stoupá si vedle mě. Za něj se taky nikdo nepřihlásí, ještě tak aby... Podáme si ruce.

Hraje hymna Panemu.
"The Horn of Plenty
The Horn of Plenty overflows
Panem will raise above
Panem will reign above
May our nation never fall again
The Horn of Plenty overflows...''

Vznikla zřejmě v souvislosti se hrami... Roh hojnosti je v aréně... Je vidět, že systém celé země je postavený na hrách... Jo, a kdy že národ upadl? Ten upadá pořád, ale Kapitol tím asi myslí ty dvě povstání, když se někdo snažil o změnu k lepšímu...

Odvádějí nás do soudní budovy, každého do jedné místnosti. Máme čas, abychom se rozloučili se svými blízkými. Já nikoho nemám... Nebyla jsem si nijak blízká s nikým ze spolužáků ani spolupracovníků, naše blízkost byla taková, že jsme se snesli a mluvili jsme spolu... Nikdo za mnou nepřichází...

Vytahuji fotku rodičů. Jako vždy na mě při pohledu na ni doléhá skutečnost, že jsou mrtví... Teď si ale uvědomuji, co všechno můžu...

Jsem splátce. Ale nechci nikoho zabít, nechci se změnit, jako se změnilo už dost splátců... Spojence taky nechci, kdybychom zbyli jako poslední, zničilo by nás to oba, jeden z nás by musel toho druhého zabít. Někoho, koho měl třeba i rád... Já bych to nedokázala, zabít někoho koho bych měla ráda... A taky nechci, aby mě zabil někdo, koho jsem považovala za kamaráda, anebo aby mně zradil... Já nechci hrát tak, jak to chce Kapitol. A ani nemusím. Všechno, co mi Kapitol může udělat, je zabít mě, a o to se stejně v aréně snažit budou tak jako tak. Já se nebojím, že zemřu. A už není nikdo, kdo by chtěl, abych se vrátila domů, nikdo kdo by mě měl rád, komu bych chyběla. Všichni už jsou mrtví. Navíc, kdybych vyhrála a měla někoho blízkého, kdo žije, Kapitol by se mi na něm mohl pomstít, jako to udělal už hodně lidem... Mučili a zabíjeli lidi, kteří pro ně byli důležití, aby je zlomili. Mně zlomit nemůžou, nemají mi koho zabít... Takže můžu udělat cokoli...

Hodina uplynula, vchází ke mně mírotvorci a vedou mě i Erica k autu. Já jsem autem ještě nejela, on asi taky ne... S námi jedou i Patricia, Henry, Samantha a Dean... Na nádraží nás natáčí. Mohli by místo toho radši natáčet život v krajích, třeba ty co umírají hlady, a pouštět to v Kapitolu, ať Kapitolané vidí, jak se nám žije... To by byla teprve reality show... Jdeme do vlaku. Jede dost rychle, další den budeme v Kapitolu...

Vlak je luxusní, něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Vedou mě do mého pokoje. Je úžasný, měkká postel, zdobené světlo, skříň z nějakého vzácného dřeva se spoustou oblečení uvnitř, koupelna s vybavením, které všechno nevyzkouším, ani kdybych tam strávila celou cestu... Patricia oznamuje, že si můžu dělat co chci, ale za hodinu je večeře, mám se připravit. Zajímalo by mě, jak... Chvíli o tom přemýšlím. Nakonec si oblékám krátké zelené šaty a vlasy si svazuji do culíku, aby to vypadalo, že se starám o to, jak vypadám... Své šaty ze sklizně dávám společně s fotkou rodičů do skříně, chci je mít i s fotkou v bezpečí.

Jdu za ostatními do jídelny. Stůl je přeplněný různými jídly, je tu všechno na co by si kdo mohl vzpomenout. Tohle kdyby viděli v krajích... Jíme zeleninovou polévku, která chutná prostě báječně, a salát. Pak si ostatní dávají maso, já maso nikdy nejím, tak si vyberu něco, čemu tady myslím říkají houbová pizza. Nakonec přinášejí dort s druhy ovoce, o kterých jsem doteď nevěděla, že existují... K pití si můžeme dát co chceme, já se rozhoduji pro borůvkovou šťávu. Borůvky jsem často sbírala v lese, připomínají mi Pátý kraj...

Po večeři Patricia říká, že si musíme promluvit o hrách. Vítězové jsou naši mentoři, mají nám pomáhat, později budou posílat dárky od sponzorů, pokud teda nějaké budeme mít. Samantha byla přidělena ke mně a Dean k Ericovi. Henry k nikomu, což chápu. Je tak mimo, že by nikomu nemohl nijak poradit, zajímalo by mně, jestli vůbec ví, kdo je... Ptají se mně a Erica, jestli chceme, aby nás trénovali a probírali s námi techniky přežití odděleně, nebo dohromady. Ericovi je to zjevně úplně jedno, mně ale ne. Čím míň lidí bude teď hned vědět, k čemu se chystám, tím líp... Tak odcházíme s mentory každý jinam. Mám divný pocit z toho, že budu se Samanthou sama. Ani ji moc neznám, ale něco mi na ní připadá zvláštního... Na Sklizni se chovala divně... A nevím, co mi řekne na to, co chci udělat...

V jedné místnosti si sedáme na židle. Celkem zbytečně se představujeme, jména stejně známe ze Sklizně... Ptá se mně, jestli už mám nějaký plán. Říkám jí, že nechci nikoho zabít, a je mi jedno, jestli někdo zabije mě... Nechci se změnit a být někdo jinej, někdo kdo zná jen zabíjení a nic víc... Jestli mě nepochopí, stejně to bude jedno, v aréně si budu moct dělat, co chci... Zatím to ale vypadá, že to chápe, ale neví, co na to říct, takový přístup asi ještě nikdo neměl. Protože všichni se měli ke komu vrátit... A stejně se nevrátili, třeba Georgina...

Po chvíli mi Samantha řekne, že se půjdeme podívat na Sklizně ve všech krajích. Připojujeme se k ostatním. Soustředím se, myslím že bude užitečné vědět, s kým budu v aréně... Za První kraj jsou dva dobrovolníci, oba vypadají nebezpečně. Za Druhý kraj se přihlásí jen kluk, holku vylosovali, ale ani s ní by nebylo v aréně příjemné setkání. Z Třetího kraje vyberou dvě mladší děti, je jim asi třináct. Za čtvrtý kraj holka která se přihlásila a kluk asi stejně starý jako já. Pátý kraj... vypadáme celkem normálně... Což se nedá říct o Šestém kraji, kde se kluk rozpláče a holka se snaží vyjít na pódium tak pomalu, jak jen dokáže, jako by si myslela že si tím pomůže. V Sedmém kraji je vylosována dvanáctiletá dívka jménem Willow Collins, a když ji vidím, cítím se jako bych se vrátila časem o tři roky zpátky a viděla znovu, jak vylosovali Georginu, tak je jí podobná... Mám co dělat abych se nezhroutila... Kluk vypadá dost zničeně... Splátci z Osmého kraje... nic zvláštního... Z devátého další asi dvanáctiletá holka a kluk, který vypadá dost silně... Sourozenci z Desátého kraje, Jedenáctý už nedokážu vnímat... Tolik lidí a jen jeden smí přežít...

Po vysílání Sklizně se Samanthou odcházíme. Ptá se mně, jestli mi ta dívka ze Sedmičky někoho připomněla. Říkám jí o Georgině, že byla poslední, kdo mi zbyl a pak ji zabili ve hrách.. Ani nevím, proč jí to říkám... Nevím, jak mi může pomoct, i kdyby o mně věděla všechno... Samantha mlčí a dívá se nepřítomně před sebe. Dochází mi, že Georginu mentorovala, ale nemohla ji zachránit... Jaký to asi musí být pocit, každý rok se snažit někomu pomoct, aby přežil v aréně a každý rok sledovat, jak zemře, stejně jako dvacet dva ostatních... Já jsem jen další v řadě a nevrátím se, stejně jako ti přede mnou...Dnes končíme.

Jdu do svého pokoje a rozhodnu se, že vyzkouším tu koupelnu. Pouštím sprchu, pak vyzkouším pár tlačítek. S jedním jsem to trochu přehnala, trošku moc vůně na můj vkus, tak to radši ze sebe smývám. Oblékám si jednoduché tričko a kalhoty. Nevím, co mám dělat, takže si radši lehnu. Vzpomínám na rodiče a Georginu... Stejně se s nimi asi velmi brzy uvidím...

Vytvořte si webové stránky zdarma!