The train goes on to Ostrava

05.08.2018

Staring at the indicator board above,
I stand in the railway station hall,
Surrounded by fellow passengers,
Wondering about nothing positive at all.

The faces of the people all around
Seem to be furious, impatient, apathetic
No wonder, I don't recall anyone
Who considers waiting to be sympathetic.

I count the minutes which remain
To the announced time of delay
There is no giving up, once I embarked,
I cannot change the way.

I glance at the timetable of departures,
Hoping I will continue on.
The name of my destination fades
Leaving all the expectations gone.

I desire to complain about it
My lips form the word "No."
But who would listen to me?
Only the silence is my echo.


Tento poem zveřejnil na svém webu také můj kamarád, který jej rozebral z hlediska použitých slov a frází. 

Pokud se někdo z English learners chce podívat - tady.

A protože někteří z vás, čtenářů tohoto webu, nejsou možná vůbec takoví nadšenci do angličtiny, jako já, přikládám i text na stejné téma poemem inspirovaný. Vznikl původně jako článek do třídního časopisu, měl to být fejeton, ale těžko říct zda se tento záměr zdařil... ↓


Vlak dále pokračuje ve směru Ostrava

Otvírám dveře nádražní haly a otáčím se k informační tabuli, abych zjistila, ke kterému nástupišti přijede můj spoj. Tato představa však byla, jak se hned poté ukazuje, až příliš naivní a optimistická. Omyl Terko, necestovala jsi snad nikdy vlakem? Zpoždění je přece na našich tratích úplně normální...

Mám chuť si jednou vážně stěžovat na nespolehlivost a nedodržování jízdních řádů. Fakt, že za celý rok se nestalo, že by do našeho konce světa přijel vlak bez alespoň pětiminutového zpoždění, je jedna věc. Ale zpoždění přes hodinu? Nakonec to ale s tichým povzdechem vzdávám. Mé stížnosti by stejně nikoho nezajímaly.

Čas nedobrovolně strávený uprostřed trasy se rozhoduji využít k učení. Vytahuji materiály a v následující chvíli kráčím halou tam a zpět, obličej za sešitem. Vím, že asi působím minimálně zvláštně, ale neřeším to. Kdo by mě právě tady registroval? Všichni jsou zaměstnaní vlastním vztekem, utápěním se v nudě a počítáním minut...

Možná by si však takhle čekat na nádraží měl zkusit každý, zejména studenti. Dochází při tom totiž k fenoménu, způsobujícímu, že minuta nabývá délky hodiny. A tolik času se přece hodí, ne?

K tabuli zvedám oči právě včas, abych stihla zahlédnout, jak název mé cílové destinace zabliká a zmizí. Tento spoj byl zrušen, jak vzápětí oznamuje hlášení. Tak snad vyjde ten příští, pokud bude štěstěna na mé straně...

Vytvořte si webové stránky zdarma!