Kořen asfodelu

31.10.2018

Kráčel potemnělou vesnicí. Všechno bylo zdánlivě klidné. Lidé v domech kolem, nic netušící, už pravděpodobně dávno ulehli ke spánku. Ani lístek se nepohnul. Přesto však nad místem visela atmosféra něčeho temného a děsivého.

Pán zla dnes svolal schůzi svých věrných, Smrtijedů, která prý byla velmi důležitá. Pak se ale vůbec nedostavil, bez jakéhokoli zřejmého důvodu. Už tehdy se začal obávat nejhoršího. Znal Pána zla až příliš dobře na to, aby věděl že naplánované akce, ať už schůze, plánování či útoky na mudly, nikdy nevynechává, neruší a neodkládá...

Smrtijedi čekali na svého Mistra dlouhé desítky minut. Po celou tu dobu tam s nimi musel sedět, nedat na sobě nic znát, a posilovat své nitrobranné štíty - jen aby se nikdo z nich nedozvěděl pravdu. Teprve když se minimálně třetina Smrtijedů pomalu začala trousit zpět do svých domovů, odvážil se Malfoy Manor také opustit. Luciusovi nalhal, že potřebuje dodělat výzkum jistého důležitého lektvaru, ve skutečnosti se ale hned za branou sídla přemístil rovnou do Godricova dolu.

Podezřelé ticho a klid mu napovídaly, že se jeho nejhorší obavy nejspíš vyplnily, přesto tomu odmítal uvěřit dokud se nepřesvědčí. Ve strachu z toho, co najde, kráčel ale čím dál pomaleji.

Hlavou mu probíhaly vzpomínky. Dětství, školní léta v Bradavicích. Ale zejména ty nejčerstvější...

Proroctví Trelaneyové. Když ho vyslechl, bylo pro něj přirozené informovat Pána zla co nejdříve, proroctví se ho přece týkalo... Navíc v tak závažné věci, jako je potenciální soupeř. Nemohl však tušit, že Pán zla si věštbu vyloží tímto způsobem... Kdyby věděl, že by mohl vzniknout byť jen stín podezření, že syn Lily je dítětem, které věštba zmiňuje, radši by zemřel než její obsah prozradit...

Když se dozvěděl, že Pán zla chce Potterovy zabít, dělal co mohl. První, co ho napadlo bylo snažit se jej uprosit, aby Lily ušetřil. Chce koneckonců zabít toho kluka, v tom mu bránit nebude. Pokud zroveň vyřídí i Pottera - tím líp. Ale Lily...doufal, že Pán zla nemá důvod zabít taky ji. Pravda, byla na straně Řádu a Brumbála... Ale Pán zla se vyžíval v získávání následovníků pomocí všudypřítomné atmosféry strachu, doufal proto že bude snadné přesvědčit jej, že pokud Lily ušetří, ona se určitě přidá na jejich stranu....

Bylo to všechno, jen ne snadné. Pochyboval, že by jeho prosba měla jakýkoli, byť drobný efekt. Nucen čelit kruté pravdě, že Pán zla je schopný jeho lásku bez milosti zabít navzdory čemukoli co on řekne i udělá, se rozhodl hledat pomoc jinde. Albus Brumbál se zdál být nejlepší volbou, říkalo se že je to jediný člověk kterého se Voldemort kdy bál...

Dodnes si pamatuje ten den před rokem a několika měsíci. Tunel světel, zvuků, tvarů a barev. Vrchol osamělého kopce. Zoufalou snahu přesvědčit toho bláznivého starce, aby Lily zachránil. Opovržení v jeho hlase, když mu řekl, co se snažil s Pánem zla vyjednat. Možná to bylo tehdy, kdy si začal uvědomovat že Lily by bez své rodiny nemohla žít, možná se jen snažil jej za každou cenu přesvědčit, proto jej nakonec požádal o záchranu celé rodiny... Pravdivě mu slíbil, že za pomoc v téhle věci pro něj udělá cokoli. Opravdu mu věřil, že Lily dokáže ochránit. Zjevně se zklamal....

Nevěděl, jak vlastně ví, kam kráčet, ale nohy jako by jej, byť váhavě, nesly samy od sebe. Ve chvíli, kdy spatřil polorozpadlý dům na konci ulice, který vypadal že se sesul před pár minutami, bylo mu jasné že jeho cíl je právě tam. Bohužel stejně tak mu bylo jasné, co tam najde.

Jakákoli předtucha, ba ani sutiny domu jej však nemohly připravit na to, co našel uvnitř. Pán zla jeho prosby nevyslyšel, a Brumbál zjevně někde udělal fatální chybu. Lily Evansová byla mrtvá.

Když spatřil její tělo mezi sutinami, byl to nejhorší moment v jeho životě. Ochromen bolestí, o které nevěděl odkud přesně přichází, přesto ale byla horší než několik Cruciatů, se sesypal na zem. Nemohl se nadechnout.

O pár minut později, soudě podle stále temné oblohy, přišel k sobě. Ne, nebyla to noční můra, bylo to skutečné... Venku mezitím začala bouřka, a pokoj namísto jeho hůlky osvětlovaly blesky.

Klečel na dřevěné podlaze domu a jako ve snách ji objímal, naposled. Lásku svého života, nejlepší a jedinou kamarádku co kdy měl, dívku která ho přes všechnu jeho snahu ji získat odmítla... Teď by mu to ale bylo jedno, jen kdyby žila.... Proč nemohl místo ní zemřít on? Radši by ji viděl šťastnou vedle Pottera, než takhle... Po tvářích mu stékaly slzy.

Ve světle blesku si náhle všiml dětské postýlky s jejím synem, kterou předtím ignoroval. Pohled na dítě jej na chvíli přivedl do reality. Za chvíli pro něj určitě přijde někdo z Řádu, je tedy načase rychle zmizet, jeho tu najít nesmí.

S tichým "Sbohem, Lily" se přemístil. Vlastně ani moc nepřemýšlel, kam, nicméně nepřekvapilo jej, že se objevil právě na Spinner's End. Pomalu se rozednívalo. Bezmyšlenkovitě kráčel ulicí, aniž věděl kam jde. Když se nakonec, přemožen vnitřní bolestí, zhroutil na zem, shledal že je u řeky, mezi keři připomínající mu šťastné vzpomínky z dětství, které právě dnes získaly hořkosladkou příchuť. Poslední, co zaznamenal, než ztratil vědomí, byly kvítky asfodelu v trávě kolem. Asfodel, divoká lilie, s významem "Můj smutek tě bude doprovázet až do hrobu." Jak výstižné...

...

Nevěděl, co ho k tomu přimělo. Možná jen vlna starého smutku. Možná pohled do těch zelených očí, úplně stejných jako ty, které kdysi znal... Ještě, že ten kluk květomluvu neovládá...

"Pottere, co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?" 

Vytvořte si webové stránky zdarma!