1) Vzpomínky a současnost

16.04.2018
Light a jabloň
Light a jabloň

S výkřikem se probouzím. Už zase ty hrozné sny... Nikdy neskončí, nikdy se jich nezbavím... Probudím se vždy do reality, která je jen pokračováním toho děsného snu, nedá se tomu uniknout... Všechny mé noční můry totiž jsou skutečností... Strašné vzpomínky, a několik věcí, které jsem neviděla, ale je mi jasné, že se staly přesně takhle, jak se mi o nich bohužel zdá... Ve snech stále vidím, jak jeden po druhém umírají lidé, které jsem měla ráda, kteří mi byli blízcí... Teď nemám nikoho, kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku, a já stejně dobře vím, že nebude... To, co se stalo je minulost, po které zbylo jen pár hezkých vzpomínek, všechny je ale převažuje hrůza. Bojím se, děsně se bojím, nemám už nikoho a stejně mám strach, že se stane zase něco hrozného. Teď jsem na řadě asi já, protože už nemám nikoho koho mám ráda... Všichni jsou mrtví... Ale je mi jedno, jestli budu taky mrtvá... Radši být mrtvá, než aby se stal nějaký další děs...

Dvacet jedna lidí bude mrtvých už za pár týdnů. Je možné, že budu jedním z nich. Zítra je totiž Den sklizně pro 98. Hladové hry. Už devadesát osm let umírá každý rok dvacet tři dětí. Kvůli vzpouře, která se odehrála tak dávno... Ty děti přece nemůžou za to, že kdysi se kraje vzbouřily proti Kapitolu... Tak proč se musí každý rok vraždit? Proč, proč? Myslím, že nad touto otázkou přemýšlí více lidí... Nebo přemýšlelo. Protože před dvaceti třemi lety kraje znovu povstaly... Kapitol ale znovu vyhrál. Byl zničen třináctý i dvanáctý kraj. Třináctý byl už zničen vlastně dávno, ale jeho obyvatelé přesto přežili v podzemí, a Kapitol je nechal na pokoji. Jenže při povstání se připojili ke krajům, proto z nich teď nikdo nepřežil. Dvanáctý kraj vybombardovali po 75. hrách, poté co Katniss Everdeenová, splátkyně z dvanáctky, zničila arénu. Asi desetina lidí z dvanáctky se zachránila a uprchli do třináctky, ale po vítězství Kapitolu byli zabiti taky... V krajích se žije stejně těžce jako předtím a Hry pokračují...

No nic, je čas končit s úvahami a vstávat do dalšího dne, o kterém nevím, co přinese... Umývám se ve vodě, kterou si musím ohřívat, protože u nás doma teče jen studená voda... U nás doma... Spíš u mě doma, nikdo jiný tu už není... A nejsem si ani jistá, jestli se tomu dá říkat domov... Bydlím tu, to ano, ale jsem tu sama, a dům mi moc připomíná všechno, na co bych radši zapomněla... Šťastné dny, kdy jsem byla ještě malá a nechápala jsem svět kolem natolik, abych z něj měla tak špatné pocity, jaké mám dnes... Tátův smích... Po tváři mi stékají slzy, když na to všechno vzpomínám... Otřu si je, teď není čas vzpomínat a litovat se...

Oblékám si obyčejné věci, které nosím do školy. Rozčesávám si zrzavé vlasy. Na zem padá fotografie mých rodičů... moje matka Cathlyn a můj táta Tobias... Oba se smějí... Jak dávno to je, co byla tahle fotka pořízena... Na ní jsou oba šťastní... Teď už nežijí...

Vracím fotku na poličku, odkud spadla. Snídám kousek chleba od včerejška s pampeliškovým medem, který jsem si nedávno udělala. Beru si tašku, ve které mám věci do školy a odcházím z domu. Jdu kolem jabloně, která roste vedle domku, kdysi ji tam zasadil táta... To už taky bylo tak dávno... Na podzim bude mít zase jablka. I když, kdoví co se stane do té doby, teď je polovina května...

Dorazím do školy. Sedám si na své místo vedle Susan Brennanové. Nesedím s ní proto, že bychom byly kamarádky. To teda nejsme. Mluvím s ní asi tolik, co s ostatními, což znamená, že moc ne. Nechci mluvit moc s nikým, když to není nutné. Nechci, aby mi zase na někom záleželo, protože se bojím, že bych ho opět ztratila... Možná bych se dokonce musela dívat, jak umírá, a to je to poslední na světě, co toužím vidět, jak umírá někdo koho mám ráda... Takže už se s nikým nekamarádím...

Ve vyučování většinu času probíráme něco o výrobě elektřiny, hlavním zaměření našeho kraje. Všechno už dávno umím od otce... ale snažím se dávat pozor, protože jinak bych opět propadla do vzpomínek, a těch už mám za dnešek dost a dost... Poslední hodinu máme Dějiny Panemu. Lži. Jenom samé lži. Pořád Kapitol to, Kapitol ono... Kapitol je úžasný, bla bla bla... Zajímalo by mě, jestli tomu ostatní věří, nebo znají pravdu. Mně hodně věcí vyprávěl táta. Vyprávěl mi, co se dělo za druhého povstání a jak a proč k němu došlo, a co všechno Kapitol udělal, kolik lidí zemřelo... Tak vím, že to, co nám říkají ve škole je daleko od pravdy... Nechtějí, aby jsme pravdu znali, protože by pak nejspíš třetí povstání bylo na světě...

Ze školy jdu domů. Vezmu si další kousek chleba a sním ho se zeleninou, kterou jsem byla nasbírat včera. Mám svá tajná místa, kam se ovšem nesmí... Jsou totiž až za hranicemi kraje, v lese. Jenže elektrický plot není moc velkou překážkou. Chodila jsem tam snad odjakživa s otcem. On lovil, já ne, protože nechci zabíjet zvířata a nejím maso, a navíc v lese je plno jiných věcí k jídlu. Naučila jsem se poznávat různé rostliny, jestli nejsou jedovaté. Hledám houby a trhám borůvky, jahody a další plody. Kytky z jedné louky se dají taky využít, například pampelišky, z kterých se dá udělat med nebo salát. Takže jíst zvířata jsem nikdy nemusela a přesto jsem naživu...

Po obědě vyrážím znovu ven. Jdu až na druhý konec kraje, kde se staví nová elektrárna. Tam každý den po škole pracuji. Pár lidí hloubí různými stroji z Kapitolu výkopy, já do nich pokládám kabely, které povedou elektřinu z generátorů budoucí elektrárny. Pátý kraj vyrábí elektřinu pro celý Panem. Je tu několik desítek elektráren, vodní, jaderné i větrné. Hlavní je vodní elektrárna na řece, ta zásobuje Kapitol. Při druhé vzpouře povstalci pronikli přes mírotvorce, kteří mají za úkol přehradu hlídat, a umístili k přehradě bomby, které celou přehradu zničily. Kapitol byl pak asi týden bez elektřiny... Vlastně bych tohle všechno neměla vědět, ale táta mi to řekl, jako mnoho příběhů z doby druhého povstání... Snažím se na něj nemyslet, protože takové vzpomínky mě dost ničí... Už nikdy se nestanou znovu skutečností... Přecházím kousek dál, pracuji, ale myšlenkami jsem jinde, i když nechci. Táta... Právě kvůli němu dělám zrovna tohle. Táta prováděl v elektrárnách údržbu. Jednou dával do pořádku rozvaděč po havárii, a kabely byly pod proudem. Zabilo ho to. Bylo mi deset, a od té doby se bojím čehokoli pod proudem. Proto pracuji tady, kde ještě nic není dodělané...

Směna skončila, jdu k domovu. Ve městě se stavím v pekárně a koupím si chleba. Dám ho domů a jdu ještě dál, k plotu. Správně by měl být pod proudem, i tak bych se tam dostala, vím jak na to. Ale teď není... I když náš kraj vyrábí elektřinu, stejně ji často nemáme... spotřebovává ji totiž hlavně Kapitol... A zajímalo by mě, k čemu stavěli plot, když ti co se bojí by za hranice kraje nešli ani kdyby tam nebyl, a ti co do lesa chtějí, se tam dostanou, i když je plot zrovna pod proudem, protože jsme z Pátého kraje, ne? Dnes je ale plot bez elektřiny, tak prostě a jednoduše prolézám mezi dráty.

Ještě než vejdu do lesa, natrhám pampelišky. Kousek dál v lese je schovám, aby je nemohl zahlédnout nikdo z kraje, protože by tak mohl zjistit že je někdo za plotem. Pak jdu dál, až k jednomu stromu. Má spoustu větví a dobře se po něm šplhá. Lezu na něj. Na tomto stromě mě táta učil na stromy lézt... Hodí se mi to umět, na některých stromech je plané ovoce, když je jeho doba. Teď ne a na tomto stromě taky ne, ale přesto sem lezu. Protože zítra je Den sklizně, a jestli mám odejít, chci být naposledy na tomto stromě... Sedím tu až do západu slunce a vzpomínám... Na ty hezké věci, ne na ty špatné... Pa lezu dolů, ohlížím se na strom a odcházím. Beru si pampelišky, prolézám plotem a jdu domů. Dělám si z pampelišek salát a s chlebem ho jím...

Pak si lehnu do postele. Možná je to poslední noc doma. Přála bych si jednou usnout a nemít noční můry, ale usnout nemůžu...

Vytvořte si webové stránky zdarma!