8) Trénink pro přežití

21.04.2018

Sluneční paprsky deroucí se přes okno do pokoje mě probouzejí. Dnes nemusím přemýšlet kde jsem, dnes to vím. Také si vzpomínám, jak nám Stephanie říkala, co všechno musíme stihnout, než začne trénink, proto už pro jistotu vstávám. Všímám si hodin na stěně, ukazují teprve půl osmé, to je tady ještě brzo, ale já nechci, aby na mě ostatní museli čekat.

Vybírám si šaty, tentokrát světle oranžové, obléknu se a zamířím rovnou do jídelny. Stephanie tu ještě není, zato na nás čekají oba mentoři, a Thresh si očividně také přivstal. Snídani už máme na stole, zase je tu plno talířů se vším možným a sami si můžeme vybrat, co budeme jíst.

Natahuji se po pomazánce, kterou si mažu na jeden z těch zvláštních kousků pečiva. Pak do sebe ještě nacpu kus šunky a sýra, koláč a hrušku. Dneska je trénink, který je, počítám, mnohem těžší než chodit doma do školy a pracovat v sadech, a proto budu potřebovat hodně energie. Nechci na tréninku přede všema někde usnout nebo se sesypat. Tresh se taky nacpává, zřejmě přemýšlí o tréninku stejným způsobem jako já.

Když jsme všichni hotoví se snídaní, jdeme se Seeder do mého pokoje, Thresh a Chaff taky odcházejí. Na mé posteli leží složené nějaké oblečení. Seeder mi vysvětluje, že to si mám potom obléct, před tréninkem.

"Musíme si ještě promluvit o tréninku," říká, a začne mě zahrnovat radami. "Máš výhodu ve svém věku a výšce, ostatní, zejména profíci, tě asi budou podceňovat. Využij toho a moc se nepředváděj, ale ani ze sebe nedělej nějaký beznadějný případ. Vyzkoušej si co nejvíc věcí, nechej si ale něco na soukromé vystoupení. Sleduj ostatní, bude užitečné vědět, jak na tom jsou, co jim jde a jaké mají slabé stránky. Jestli chceš nějaké spojence, to je na tobě, ale vybírej pečlivě, někoho komu můžeš věřit." Tyhle i jiné rady mi dává, a já se snažím si je opravdu zapamatovat. "A hlavně....Nevzdávej to. Nic ještě není rozhodnuto," dokončuje. "A teď se jdi převléct, o třičtvrtě na deset na vás bude čekat u výtahu Stephanie." dodá ještě a odchází.

Je čtvrt na deset, to zamená že mám půl hodiny. Jdu se převléct radši hned, pořád mi ale zbude dost času. Jdu k oknu, opřu se o parapet a po zbytek volného času se jen dívám na auta, projíždějící kolem. Jaké to asi je, když se člověk dostane autem, kam potřebuje, za pár minut ? Když nemusí shánět jídlo, protože ho má plný stůl? Jaké to asi je, celý život žít tady v Kapitolu? Přemýšlím o tom, ale nedaří se mi přijít na žádnou odpověď. Mám pocit, že se Kapitolané musí strašně nudit, když zrovna nesledují hry....

Už je čas jít. Jedeme výtahem až do podzemí, tam se loučíme se Stephanií a jdeme do tělocvičny. Většina splátců už tam je, ale někteří přichází ještě po nás.Když přijdou i ti poslední, Katniss a Peeta, začíná trenérka Atala vysvětlovat, jak bude výcvik probíhat. Můžeme jít na jaké stanoviště chceme, někde se naučíme zacházet se zbraněmi, jinde různé věci potřebné pro přežití, také jsou tu stanoviště, kde můžeme trénovat své tělo.

Jako první zamířím k poznávání rostlin. Myslím, že to bude moc důležité - v aréně budu potřebovat něco jíst, ale nehodlám se jen tak omylem otrávit. Pečlivě si prohlížím obrázky rostlin i rostliny, které jsou tu pro účely výcviku zasazené v květináčích, a snažím se co nejvíc si jich zapamatovat. Celkem mi to jde, hodně rostlin znám z domova. Nikdo tu není, většina šla ke zbraním, ale je to tak lepší, alespoň nemusím stát frontu na instruktora. Když mám pocit, že jsem se naučila alespoň něco nového, rozhodnu se, že se sem později ještě vrátím a přesouvám se k dalším stanovištím. Jak mi říkala Seeder, snažím se vyzkoušet si hodně dovedností, všechno co mi půjde, by mi mohlo být užitečné. Důležitější se mi zdají různé techniky přežití v přírodě než zbraně - k čemu v aréně bude, když sice máte zbraň a umíte zabíjet, ale nejste schopní si najít vodu a jídlo? Navíc, mně to se zbraněmi moc nejde, některé ani nejdu zkusit, protože je mi od pohledu jasné, že bych je neuzvedla.

Taky se snažím nenápadně sledovat ostatní, bude se hodit něco o nich vědět. Většina, stejně jako já, zkouší postupně různá stanoviště. Každému něco jde více a něco méně, ale přesto jsme všichni jen děti, poprvé držící v ruce nějakou zbraň. A to se od nás předpokládá, že se budeme navzjem vraždit...

Nejméně sympatičtí se mi zdají profíci. Celý den jsou jenom u stanoviští zbraní. Všechny umí perfektně používat, to jo, každému něco jde, ale oni se přímo nechutně předvádějí! Asi se snaží si něco dokázat, a nás ostatní zastrašit. Jsou strašně namyšlení. Vidím, jak Lisa zkouší střelbu z luku, moc jí to nejde, a hned se tam ukáže Glimmer a trefí se přesně do středu terče, no, fakt se předvádí. Myslím, že kdyby Lisa od malčka trénovala, byla by taky dobrá, ale to Glimmer při její aroganci nedojde....

Taffet padá z překážky, kterou měl přeručkovat, a oni se mu jen smějí. Sami ale na nic takového nejdou, drží se u zbraní, jako by jakékoli jiné stanoviště byly pod jejich úroveň.

Snažím se si profíků nevšímat, ale pak vidím, jak Anita zamíří k házení oštěpem a Cato tam ihned svolává všechny ostatní, takže na Anitu už žádný oštěp nezbude. "Smůla, maličká" ušklíbne se nafoukaně Cato. Co si o sobě vůbec myslí? Že si všechno zabere pro sebe, a nedá ostatním ani šanci trénovat? Jsem na něj tak naštvaná, že vím, že mu něco provedu. A taky už mám nápad, co.

Když Cato šel k oštěpům, nechal na stole asi tři metry za sebou položený nůž. Ten měl správně zůstat u stanoviště vrhání nožů, ale Cato si ho prostě zabavil pro sebe. To taky není zrovna fér, protože u vrhání nožů je pěkná fronta....

Jdu, blížím se k oštěpům. Když jsem kousek od stolu, kde je položený nůž, snažím se jít opravdu opatrně, tedy spíš se potichu plížit. Snažím se, aby mně nikdo neviděl, což naštěstí není těžké, všichni jsou totiž plně zabraní do toho, co zrovna dělají. A sám Cato? Ten se ještě směje Anitě, společně s ostatními profíky, takže si nevšimne vůbec ničeho.

Potichu beru nůž, opatrně, dávám si záležet, aby necinknul o stůl. Když ho mám, jdu k žebříku a lezu rychle nahoru, k pásům u stropu, které slouží k tréninku lezení a ručkování. Lehám si na pásy a sleduju dění pod sebou.

Cata brzy přestane vrhání oštěpů bavit, když tam není nikdo, před kým by se mohl naparovat, a tak se začne shánět se po noži. Ten samozřejmě nenajde. Se svou inteligencí tipne jako pachatele Jasona, jen proto, že je nejblíž, i když ten právě nacvičuje boj s asistentem a žádný nůž u sebe nemá. Začne po něm řvát, že to byl jeho nůž, a on že mu ho vzal, jako by si ten nůž snad koupil nebo co. Jason se brání, ale to je Catovi jedno, řve po něm dál a dokonce ho několikrát praští a strčí do něj. To už si ale těch dvou začínají všímat ostatní, a trenéři společně s mírotvorci Cata od Jasona odtrhnou. Když ho odvádějí, ten ještě stihne zařvat, že si to s Jasonem vyřídí v aréně.

To jsem nechtěla. Nechtěla jsem proti někomu poštvat toho asi nejhoršího z profíků... Nicméně jsem ráda, že Cato neodhalil mě. Vidím, že Thresh, Katniss a Luke se dívají nahoru, přímo na mně, vidí, že jsem to byla já, ale věřím, že oni mně Catovi neprásknou. Ani jeden z nich se s profíky nekamarádíčkuje, Luke si hledí svého a Katniss se baví jedině s Peetou. A Treshe jsem dneska dokonce viděla, jak zamítá žádost profíků o spojenectví....

Když je čistý vzduch, Cata odvedli pryč a ostatní profíci se zajímají opět jen o zbraně, lezu zase dolů. Nůž nechávám nenápadně v rohu tělocvičny, ke stanovišti vrhání ho jít vrátit nemůžu - je tam nával a riskovala bych, že si mně všimne někdo, kdo by profíkům řekl, že jsem to byla já.... Stejně jsem se ale dnes zapletla do celkového dění na můj vkus až moc....

V dalších dnech se proto snažím neupozorňovat na sebe a nedělat nic riskantního. Chodím mezi jednotlivými stanovišti, zkouším nové věci a občas si zopakuju i něco z toho, co už umím. Pozoruju ostatní a snažím se zapamatovat si o nich co nejvíce informací.

Zrovna pozoruji Katniss a Peetu, jak házejí oštěpy. Fascinuje mě, jak se k sobě navzájem chovají přátelsky. Já a Thresh jsme spolu doteď nepromluvili jediné slovo, ostatní taky nevypadají že by se přátelili, s výjimkou profíků - ti už si ale plánují, jak se později navzájem zlikvidují... Katniss a Peeta jsou mezi všemi taková výjimka.

Peeta zrovna něco šeptá Katniss, a ta se na mně otáčí. Všimli si mně. Ne že by na tom záleželo, teď nedělám nic takového, u čeho by mě nikdo neměl vidět, jako byla ta eskapáda s nožem. Ale když už si mě všimli, myslím si, že nic nepokazím, když se k nim připojím i na několika dalších stanovištích. S nimi se cítím líp než někde jinde, sama nebo s někým jiným při zoufalé snaze nevšímat si jeden druhého, popřípadě nebezpečně blízko profíkům.

Poračuji v přesouvání se po stabnovištích, tentokrát ale společně s Katniss a Peetou, i když se mnou se ti dva nebaví, je to lepší než být sama. Při testu jedlých rostlin zjišťuji, že jsem si většinu zapamatovala. Dokonce se ukáže, že ani se zbraněmi nejsem tak beznadějná, jak jsem si myslela, protože mi to jde s prakem. Trénuju a postupně se zlepšuji víc a víc, až nakonec terč trefím pokaždé.

Jsem ráda, že mi alespoň něco jde opravdu dobře, přece jen mám alespoň nějakou šanci. Večer usínám s myšlenkou, že by se mi možná mohlo podařit vrátit se domů... Možná....

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky