8) Danielle a Rose

21.04.2018

Patricia navrhuje, že už půjdeme do našeho bytu. Nikdo neprotestuje. I já bych už chtěla být někde jinde. Ne tady, ne tady mezi všemi ostatními splátci. Mezi dětmi, které za několik dnů nespravedlivě zemřou pro pobavení Kapitolu. Mezi profíky, kteří jsou vlastně taky ještě dětmi, ale za pár dnů budou mít na rukou krev nevinných. Mezi těmi všemi, co teď možná právě uzavírají spojenectví, ale u toho přemýšlejí, jak toho druhého zabít. Jak vyhrát pro svoji rodinu, sourozence, i když k výhře vede cesta přes vraždy..... Ne, nechci už tu být mezi nimi, možná to je opravdu dobrý nápad, přesunout se do bytu....

Naše přípravné týmy odchází. Škoda, Lilianne by mohla zůstat s námi..... Je mi celkem sympatická..... Nějak nezapadá do obrazu Kapitolanů, čekajících až se navzájem pozabíjíme.... Ona nás myslím opravdu chápe.... Ale jaké to pro ni musí být? Říkala, že by nám chtěla pomoct, já jí to věřím. ale pomoct nikomu nemůže. Může být stokrát z Kapitolu, ale ani jí by neprošlo, kdyby začala otvřeně protestovat nebo tak něco..... Ale mně, mně to projít může, to vím..... protože mě můžou tak akorát zabít, a už stejně nezbývá nikdo, kdo by mně potřeboval.....

Patricia nás vede k výtahu, ale Samantha mi chce ještě něco říct, tak odcházejí bez nás. Táhne mně do jedné chodby, které jsem si předtím nevšimla. "Musím ti něco říct. Myslím, že bude lepší, když se to dozvíš teď, ne až se na to začneš ptát...." zašeptá. "A co mi teda chceš říct?" zeptám se potichu. "Všude v téhle budově, i v našem bytě, jsou takoví....ehm.....sluhové. Říkají jim avoxové." "Avoxové?" nechápu, proč mi to říká, avoxy už jsem viděla..... "Tak označuje Kapitol ty, kteří jsou podle něj zrádci. Snažili se utéct, pomáhali lidem z krajů....Nebo ti, co jsou z krajů, nějak pomáhali povstání." Divím se. "A to je nechali žít?" "Nechali. Ale vyřízli jim jazyk, nemůžou mluvit, a musí dělat sluhy.... Víš, jen jsem ti to radši chtěla říct, než se začneš ptát, co jsou zač, a proč nemluví." Jsem zděšená. Takže oni nezabijí všechny, co se o něco pokusí? Nechávají je takhle? Jako němé otroky? Aby dělali různé věci, co by nikdo nechtěl dělat? Nejsem si jistá, co udělám, až dalšího z nich uvidím, a zřejmě nějakého uvidím dost brzo.... Nevím, jak dokážu chodit kolm lidí, kterým Kapitol provedl tohle. Nevím...... Samatha odpovídá, jako by mi četla myšlenky. "Jo, já vím, je to hrozné.... Ale můžeš si vždycky vzpomenout, že ti tady dopadli ještě dobře. Někteří dělají i v horších podmínkách, třeba v podzemí a tak..... zašeptá, jako by se bála, že ji někdo uslyší. "Ale kdybys něco potřebovala, můžeš jim klidně říct ať ti pomůžou, poprosit je můžeš, není na tom nic špatného.... Jen prosím tě slušně, i když, jsou zvyklí i na profíky, kteří je mají opravdu jen za sluhy, ne za lidi..... " jo, profíci. Vážně by mně zajímalo, jak se z člověka může stát někdo jako jsou profíci.... Vždyť oni Hry vlastně akcepují, nevidí, jak je to všechno špatné.... Každopádně, jsem ráda že mě Samantha upozornila na avoxy. Alespoň teď vím, o koho jde, a nebudu mít až moc nemístné otázky, proč nemluví. Protože tohle, co s nimi Kapitol udělal, to by mi asi jen tak nedošlo, a to o Kapitolu nemám valné mínění.

Samantha navrhuje jít za ostatními. Já říkám, ať jde, že přijdu za chvíli. Varuje mě, ať neudělám nějakou hloupost, ale já nic takového teď neplánuju, jen bych chtěla být sama....

To se mi ale nepodaří, protože jsem tak zabraná do svých myšlenek, že nastoupím do výtahu, ve kterém už je nějaká mladší holčička. Protože má na sobě šaty se vzorem obilí a čelenku z obilí, myslím, že je to ta z Devátého kraje.... Vystrašeně na mně zírá, jako bych měla za zády schovaný nůž a v příští minutě se ji chystala zabít. Jo, tohle námi Kapitol dělá. Jsme všichni ještě děti, ale už se bojíme sebe navzájem, místo, abysme se společně třeba smáli, kamarádili se spolu a byli šťastní.... Ta dívka je jako ztělesnění toho všeho...... Ale mně se bát nemusí. Ona, ani nikdo jiný. Nikdy nebude muset.

"Ahoj." říkám jí. "Ahoj...." odpovídá opatrně. "Mně se bát nemusíš..."řeknu jí. Já přece nechci, aby se mně někdo bál.... Já nechci zabíjet, ješě k tomu děti..... "Jsem Light..." představuji se. "Já jsem Danielle. Ty mě nechceš zabít?" ptá se překvapeně. "Ne, nechci.... Nechci zabít nikoho...." "Já taky ne.... A ani tu nechci být...." svěřuje se mi. "Chtěla bych být doma s bratříčkem, se sestřičkou a s rodiči...." "Jo, to věřím. Já bych taky chtěla být doma..." odpovídám jí. Neříkám, s kým, protože doma už není nikdo, a to jí nechci vysvětlovat. Je jí dvanáct a mně čtrnáct.... Měly by jsme žít ještě ve svých snech av dokonalém světě, kde neexistují Hry, a kde lidé neumírají hlady....Ale nežijeme, žijeme tady, a to není žádná výhra.....

Výtah zastavuje v pátém patře. Rozloučím se s Danielle a odcházím. Vlastně mi jen připomněla, co chci dokázat. Ne jen nebojovat, nezabíjet, ale taky zemřít tak, aby si všichni něěco uvědomili, aby tohle skončilo.....

Moje úvahy přerušuje fakt, že jsem málem vrazila do dveří našeho bytu. Šikovná, no, málem se mi povedlo se přizabít ještě než vlezu do arény..... To už bych pak moc platná nebyla..... Ale než nad tím uvažovat, radši otevírám dveře. Patricia vypadá nadšeně, že mě vidí, asi už chtěla vyhlašovat pátrání, když jsem nepřišla se Samanthou.

Vede mě do mého pokoje. Ten je ještě lepší neš ten ve vlaku. Obrovská postel s několika polštáři, velká skříň s desítkami, možná stovkami kusů oblečení, měkký chlupatý koberec, zdobené fialové závěsy na velkých oknech, které do místnosti propouštějí dostatek světla, že ve dne není potřeba ani žárovka. Vypadá to tu nádherně, ale jakékoli nadšení není možné, když u dveří stojí připomínka toho, proč tu jsem, v podobě ženy v dlouhých bílých šatech, s copem světlých vlasů,spadajícím přes rameno. Avoxka.

Patricia mi říká, že se můžu upravit, převléct , a přijít na večeři, a ochází. Jo, převléct se, to opravdu není špatný nápad, ty šaty jsou sice hezké, ale už bych chtěla mít na sobě něco obyčejného. Pokud tu teda něco obyčejného je.... Dívám se do skříně, a nakonec si vyberu žluté tričko a tmavě modrou sukni. Aby si Patricia myslela, že mi záleží na tom, jak vypadám. Před ní rebelovat nemusím, nemělo by to moc cenu, ona je ještě celkem normální..... Když se chci převléct, narazím na problém. Nevím, jak mi Sienna oblékala ty šaty, a taky nevím, jak s tím dolů. Nechci je zničit, možná je chce zpátky, takže mi zbývá jenom jedna možnost....

Prosím pomohla bys mi? Nevím jak si sundat tyhle šaty, nechci je zničit.... říkám té avoxce. Přikyvuje, chvilku si šaty prohlíží, a pak mi ukazuje zip, co mám na zádech a je tak nenápadný, že jsem si ho ani nevšimla. "Děkuji" říkám. Ještě že mi pomohla, jinak bych tady asi do zítřka přemýšlela, jak se z těch šatů dostat. Takhle jen rozepnu ten zip. Oblékám si tričko a sukni, boty si nechávám. Vlasy si zase vážu do culíku. Avoxka mi ukazuje zrcadlo na vnitřní straně dveří skříně. No, já ani zrcadlo nepotřebuju, ale vím že si myslela, že mi tím pomůže, tak se na ni usměju. Usměje se taky. Připadá mi milá, takže se ani nedivím, že Kapitolu nezapadala do plánu. Ti, co řídí Kapitol, z nás, lidí v celém Panemu chtějí mít otroky pracující v krajích, mírotvorce bez citů kteří vypadají jeden jako druhý, a dav nemyslících Kapitolanů sledujících Hry, do plánu jim nezapadá vlastně nikdo kdo umí přemýšlet, chovat se mile a je hodný. Nikdo kdo je schopen lásky, nikdo kdo je chvilku šťastný.... Jako jsme byly s Georginou. Zase se mi vybavují vzpomínky, a protože teď na tom nezáleží, nechávám se ovládnout city, padám na postel, zabořím oblčej do polštáře a pláču. Napadá mě, kolik lidí na té posteli ležeo přede mnou..... Možná je tu od začátku Her..... No, i kdyby tu byla jen tři roky, pořád to znamená, že na ní spala i Georgina..... Spala, anebo měla noční můry jako já. Může normální člověk, co jde do arény vůbec spát? Asi moc ne, ani já věčně nemůžu spát, a to mi ani nezáleží na tom, jestli přežiju..... rotože Georgina, táta, mamka.... Všichni jsou mrtví..... Ovládá mě nová vlna vzlyků. Už na to všechno nemůžu nemyslet.....

Když přestanu brečet, avoxka mi podává kapesník. Ani jsem jí o to neříkala..... Moment, avoxka. Už bych o ní měla přestat přemýšlet jako o avoxce. Není prostě jen služka, jedna z tisíce..... Určitě má nějaké jméno, ale říct mi ho nemůže, a asi mi ho ani nesmí napsat nebo tak něco..... Ale nějak bych jí říkat měla. Přemýšlím.... "Můžu ti říkat Rose?" ptám se. Přikyvuje, a usmívá se. Je asi hezké mít zas nějaké jméno, když byla tak dlouho "Hej ty" a "Udělej tohle"....

Vzpomenu si, že bych už měla jít na večeři, tak to říkám Rose a odcházím. V jídelně jsou už všichni, i Sienna a Louisia, jdu poslední, asi na mně čekají. Sedám si na volnou židli mezi Ericem a Samanthou. Nějaký avox přináší teplou polévku, a nalévá nám ji do zdobených porcelánových talířů. Polévka je moc dobrá, s kousky zeleniny a několika druhy nudlí. Jako hlavní chod si můžeme vybrat z několika druhů jídel. Já si vybírám lasagne se zeleninou, sice mi ten název moc neříká, ale maso v tom není. Je to celkem dobré jídlo, jako všechno tady. Nakonec avox přináší velký dort, čokoládový se šlehačkou a ovocem. Je opravdu výborný. Všichni si dají několik kousků, kromě Patricii, která prý drží nějakou dietu - ani nevím, co to je, ale myslím že je to něco, při čem se nesmí jíst dorty. Mně při pohledu na ten dort něco napadá. Když si beru talířek na dort, vezmu si dva položené na sobě, nikdo si ničeho nevšimne. Pak si stejně jako ostatní dám dort. Když Eric říká, že je přecpaný, a asi si půjde lehnout, usoudím, že je to ta pravá chvíle vzdálit se taky. Říkám, že chci jít taky do svého pokoje, chtěla bych si číst, ale ještě si s sebou vezmu několik kousků dortu. Patricia neprotestuje, jen nám připomíná, že zítra v deset začíná trénink, ať už půjdme spát kdykoli, máme vstávat tak, aby jsme tam byli včas. No, o to kdy vstanu se nemusím starat, o to se většinou starají moje noční můry..... Odcházím, beru si s sebou ještě několik pořádných kusů dortu. Pak upustím lžičku na zem, a dělám, že to bylo omylem. Hned přijde avox a zvedá ji, posunkem mi naznačuje, že si mám vzít jinou. Beru si dvě, stejně jako jsem to udělala s talířky, a zase si nikdo ničeho nevšimne.... Odcházím do svého pokoje.

"Pojď sem!" volám na Rose. "Něco jsem ti přinesla...." Dávám polovinu kousků dortu na druhý talířek, a podávám jí ho. Rose se mi snaží naznačit, že to jíst nesmí. "To je jedno, nikdo to nezjistí, a kdyby to zjistili, tak zjistí i to, že jsem ti to dovolila já...." říkám. Chvilku přemýšlí, ale nakonec přikyvuje. "Můžem si udělat takovou menší párty, počkej chvilku...." navrhuju. Jdu zpátky do jídelny a zabavím tam celý džbán borůvkové šťávy, stejně to nikdo nepije, zdá se mi, že Samantha funguje na jahodovou šťávu, Eric a Dean na horkou čokoládu, Louisia na kávu, Sienna na pomerančový džus a Patricia pije jen nějakou vodu ve které jsou bublinky, to bude asi taky dieta. Borůvkovou šťávu tady opravdu nikdo nepije, tak nevadí, že si ji vezmu. Beru si taky skleničku, tedy dvě skleničky, abychom byli přesní, se stejnou nenápadností, s jakou jsem šlohla druhý talířek a lžičku. Zapadnu s tím vším do pokoje. S Rose přetáhneme malý stolek, který stojí v rohu pokoje k posteli, sedneme si na postel, já naliju borůvkovou šťávu do skleniček a pak jíme. Vidím, že dort Rose chutná. Něco takového už asi dlouho nejedla.... Co vůbec avoxové tak normálně jí? Na tuhle otázku odpověď neznám, a Rose se ptát nechci, možná mi to nesmí sdělit.....

Když dojíme, dáme stolek zase zpátky - tomu se říká zahladit stopy. Dopijeme všechnu borůvkovou šťávu. Pak pokládám talířky, lžičky a skleničky zase na sebe, pro jistotu, a odnáším všechno zpátky do jídelny. Už tam nikdo není, tím líp. Nevím, co mám s tím nádobím udělat, tak ho pokládám na stůl. Teď tu není žádný avox, ale až nějaký přijde, myslím, že ho napadne to někam odnést. Já ani vlastně nevím, kam se všechno to nádobí odnáší... Na stole zůstalo ještě nějaké jídlo a pití, tak si vezmu ještě nějak džus a sušenky a znovu zmizím v pokoji. Sním sušenky, rozdělím se i s Rose.

Potom už se mi začne chtít spát. Podívám se do skříně, najdu něco, co by se teoreticky vzato dalo prohlásit za pyžamo, převléknu se a lehnu si. Rose přes mě přehodí přikrývku. Snažím se nemyslet na Hry ani na jiné špatné věci..... Musím se vyspat, budu to potřebovat.... Nakonec usínám. 

Vytvořte si webové stránky zdarma!