5) Vítejte v Kapitolu...

Začít třetí vzpouru... Mohla by tentokrát být úspěšná, nebo by to bylo zbytečné? Pomohlo by nám to? Dokázaly by kraje tentokrát Kapitol porazit?

Možná dokázaly... Pátý kraj Kapitol nemůže zničit jako zničil Třináctý a Dvanáctý... I když Kapitolu plno věcí nedochází, určitě ví, že zničit Pátý kraj, jsou bez elektřiny a nefunguje jim nic, což by po tom životu v luxusu bylo asi hodně těžké... Ano, tohle určitě ví... A ví to i lidé v Pátém kraji, proto taky před dvaceti třemi lety zničili přehradu... A když o tom tak přemýšlím, Kapitol už vlastně nemůže úplně zničit žádný další kraj, protože se bez zbývajících jedenácti krajů prostě neobejdou... A po tom všem ubylo lidí v Kapitolu i krajích, takže buď se to podaří, nebo zemřeme úplně všichni... Nebylo by to snad lepší než život co teď v krajích vedeme?

Musím to zkusit. Musím zkusit nezměnit sebe, ale situaci... Musí to konečně skončit... Hlavně Hry... Georgina se nevrátí zpátky, ale hrozba Her je pořád nad jejími sourozenci a nad všemi dětmi... Nad všemi, co jsou ještě naživu...

Udělám to. Nevím ještě jak, ale udělám to...

Přichází Samantha. V Kapitolu budeme prý za deset minut, tak se mám připravit, jak chci. Říkám jí, že zůstanu, jak jsem. To jí stačí, odchází. Jenže za dvě minuty přijde s tím samým Patricia. Nedělám si naděje, že to bude chápat, ale říkám jí, že se nepotřebuji převlékat, česat ani jinak upravovat. "Víš, Patricio, je mi jedno v čem mě Kapitolané uvidí, za pár dnů budu stejně v aréně a budou mě sledovat dvacet čtyři hodin denně, ať u toho budu vypadat a chovat se jakkoli. Takže myslím, že to nemá význam..."

Zalapá po dechu, otočí se a odbíhá. Možná jsem to přehnala, tohle jí asi ještě nikdo neřekl. Ale je to pravda, a jak bych jí to měla říct, aby to trochu pochopila? Jak vlastně Kapitolané přemýšlejí?

Na to bude asi potřeba přijít. Lepší, než začít boje, by totiž bylo zkusit nějak dokázat, aby si Kapitolané všechno uvědomili. Ale z Patriciiny reakce usuzuji, že to bude asi těžké...

Vytahuji ze skříně šaty ze Sklizně a fotku rodičů. Přívěsek mám stále na krku. Skládám šaty a balím do nich fotku. Vezmu si to s sebou... Jen by to chtělo do něčeho dát... Vycházím ze svého pokoje ven a ptám se nějakého zaměstnance ve vlaku, jestli by mi nedal nějakou tašku nebo cokoli, v čem bych to mohla nést. Přikyvuje a odchází. Vrací se a dává mi tašku z materiálu který neznám, ale to teď není čas zkoumat... Dávám si šaty dovnitř, a jdu zase do jídelny. Z velkého tácu ovoce si beru jablko. Jablko... Co bude s jabloní v Pátém kraji? Napadne někoho jablka otrhat? Krádeže jsou sice zakázané, ale snad by mohli být mírotvorci natolik inteligentní, aby pochopili že teď už ten strom nikomu nepatří, a nechali lidi, které by to napadlo, trhat? Anebo si ani nikoho nevšimnou?

Vlak projíždí tunelem v horách. Do jídelny přichází i Eric. "No, tady se nám to někdo pěkně nacpává..." zasměje se, ale vzápětí se sám vrhne po chlebu s pomazánkou. "Asi vím, kdo někdo..." vracím mu vtip. Vlastně poprvé spolu trochu mluvíme... "Nepřejídej se, praskneš," doporučuju mu když vidím, jak do sebe cpe ten kus chleba. "No, bylo by škoda zkazit Kapitolu tu radost a umřít ve vlaku v tunelu, když se nikdo nedívá..." směje se. Tohle mu připadá jako vtip? "Asi už se nemůžeš dočkat arény, co?" odseknu a odcházím. "Light..." volá za mnou. Počkej, já to tak nemyslel!" "A jak jsi to teda myslel?"

Odpovědi se nedočkám. Vlak vyjíždí z tunelu. Podíváme se z okna. Kapitol vypadá... impozantně. Úplně něco jiného než Pátý kraj... A to projíždíme teprve okrajem města... Vysoké a ozdobné domy, jasné barvy všude kolem...

Už vidíme i zvláštně vypadající lidi. Jejich zvláštní oblečení až moc jasných barev není všechno, dost jich má i vlasy obarvené na růžovou, fialovou nebo zelenou barvu, a u některých ani nevím, jestli to vůbec jsou jejich vlasy. Někteří mají i kůži zbarvenou ve zvláštních odstínech... Patricia vypadá ještě úplně normálně, v porovnání s nimi všemi...

Vjíždíme na nádraží, plné těch Kapitolských lidí. Všichni mávají, křičí a ukazují na nás, prostě šílí. Vypadají, že jsou celí bez sebe že nás vidí. Budou vypadat úplně stejně za pár dnů až budeme umírat?

Eric mává, asi se snaží se jim zalíbit a získat sponzory. Já stojím nehybně jako socha, ruce mám schválně v kapsách šortek a měřím si je naštvaným pohledem. Přemýšlím, jak vysokou úroveň myšlení tihle lidé mají. Docházím k závěru, že asi hodně nízkou...

"Běžte si pěkně se pozabíjet sami, abyste se všichni pobavili, můžete si to udělat na směny - část se bude zabíjet a část dívat, a pak si to vyměníte, pokud budete ještě naživu..." pomyslím si. "I kraje by to jistě pobavilo..." Čím déle se na ně dívám, tím víc si myslím, že tihle by neudrželi v ruce ani tu nejlehčí zbraň, a i kdyby udrželi, neuměli by s ní zacházet... Ale jak se vraždí někdo jiný, na to se teda rádi podívají...

Spolu s mentory a Patricií vycházíme z vlaku. Všichni křičí ještě víc, ti nejbližší se nás snaží dotknout. Já se zase snažím se jim za každou cenu vyhnout. Procházíme nádražím. Pak nás Patricia vede do budovy vedle. Procházíme chodbou a vyjíždíme výtahem o patro výš. "Teď vás vaše přípravné týmy upraví, abyste vypadali hezky," štěbetá Patricia. "A vizážisté vám připraví šaty na večerní zahajovací ceremoniál, abyste se lidem líbili..." "Ne, jenom to ne," pomyslím si. "Oni mají nějaký problém s naším vzhledem? Doufám že nám taky nechtějí vlasy nabarvit zeleně a kůži žlutě..." děsím se. Trochu mě uklidňuje, že v minulých ročnících splátci při zahájení vypadali celkem normálně až na oblečení, ale můžu si být jistá, co vymyslí tento rok?

Jsme v patře, dveře výtahu se otevírají. Stojíme v chodbě. Na jedné stěně je nápis chlapci, na druhé dívky. Po obou stranách chodby jsou dveře, označené čísly. Vždy naproti sobě jsou stejná čísla. Patricia říká, že se uvidíme po ceremoniálu a Samantha s Deanem nás posílají každého na jednu stranu chodby ke dveřím s číslem 5.

V ruce tisknu tašku se šaty a fotkou. Nadechnu se, klepu na dveře a otevírám je.