4) Plány a nápad

Vidím, jak prochází davem a vystupuje na pódium. Chce se mi křičet na celý svět. To ne, jí to udělat nemůžou, ne... Nemůžou ji zabít...

Nevnímám, kdo je vylosován z kluků, a ani mě to nezajímá. Když může vyhrát jen jeden, musí to být ona... Kdyby mi bylo o rok víc, šla bych do Her klidně místo ní... Ale je mi jedenáct, tak nemůžu... Pravidla Her jsou příšerná až k detailům...

Podávají si ruce při hymně a pak je odvádějí pryč... Mám pocit, jako bych ji už ztratila navždy...

Objímáme se a obě pláčeme. "Musíš se vrátit, prostě musíš..." vzlykám. "Budu se snažit" , slibuje. "Dokážeš to, Geo... Musíš to dokázat..." "Snad se vrátím, Light. A pak se poloviny srdíčka zase spojí..." šeptá a tiskne mě k sobě. Pak vchází mírotvorce, odtahuje mě od ní ven a zavírá mezi námi dveře. Ničí mě, že už nejsem s ní...

Dámy a pánové, devadesáté čtvrté Hladové hry začínají... 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1...

Tentokrát křičím víc než kdy dřív. Když se probudím, nechápu, kde jsem, ale pak mi to dochází. Jsem ve vlaku, který mě veze do Kapitolu, abych mohla zemřít... Stejně jako desítky splátců přede mnou...

Ozývá se zaklepání na dveře, vzápětí dovnitř vpadne Samantha. ,,Co se děje?" ptá se, a vypadá to že se o mě bojí. "Jenom sen", vysvětluju jí. Na tom, že je to skutečnost, to ale nic nemění...

Samantha říká, že za půl hodiny bude snídaně, mám přijít, a odejde. Prohledávám skříň, nakonec si vybírám modré tričko a světlé šortky. Je mi stejně celkem jedno, co budu mít na sobě... Vlasy si zase vážu do cuíku. Vycházím z pokoje a jdu do jídelny. Jsou tam jen Patricia, Samantha a Dean. Po chvíli přemýšlení, copak si dám asi k jídlu, se natáhnu pro sušenky. Na ně si dávám med a posypu je kousky ovoce. Piju nějaký džus. Pak do sebe naházím ještě sýrový a ovocný koláč. Takovéhle jídlo jsem doma nikdy neměla, tak se alespoň najím, když už nic... Po chvíli přijdou Dean a Eric, který se okamžitě vrhne na jídlo. Když se nacpe, spolu s Deanem odchází, asi zas probírají strategii. Chvíli poté Samantha odvádí i mně. Odcházíme do jednoho pokoje a Samantha zavírá dveře, zatímco já sebou plácnu na pohovku. Sedá si vedle mě a dívá se na mne.

"Light... jde o to, co jsi mi řekla včera. Jsi si jistá, že to opravdu chceš?" "Ano, jsem. Plánuju udělat přesně to, co jsem řekla včera," odpovídám jí. "Jestli to teda chceš, já ti v tom bránit nebudu... Dělej, co chceš..." říká. "Nechceš se změnit. Myslím, že já tě nemám právo změnit. Já, ani Kapitol." dodává, a při posledním větě v jejím hlase slyším špatně skrývanou nenávist.

Cítím, že mi moc dobře rozumí. Náš svět chápe stejně jako já. Možná ještě líp, když byla ve Hrách a potom každý rok umírali splátci, které se snažila udržet naživu... Snažila se jim pomoct, protože chtěli přežít. Já nechci, a ona to chápe. Nechává mě jít...

"Takže už spolu nemáme co řešit, ne?" ptám se. Podívá se na mě. "Ještě jo... Ať už chceš v aréně dělat cokoli, ještě jde o to, co budeš dělat před arénou... V Kapitolu..." "Co bych tam měla dělat? Rozhodně se nechystám říkat jim, jak jsou úžasní..." "Já vím, Light. A zrovna ty jim to říkat nemusíš... Do kapitolu přijedeme brzy, už na nádraží budou Kapitolané aby se podívali, kdo pro jejich zábavu bude muset umřít tento rok," oznámí. "Ti splátci, co chtějí vyhrát, tak se jim snaží zalíbit, aby je pak sponzorovali. Mávají, chytají kytky... Tobě je zřejmě jedno, jestli vyhraješ, tak se nemusíš měnit ani před nimi... Můžeš si dělat co chceš, víš?" "Ano, moc dobře to vím. Ještě si promyslím, jak toho využiju. Nemám je vůbec ráda. Za to, co nám dělají... Za Georginu..." říkám.

Odcházím do svého pokoje, cestou se zastavím v jídelně pro borůvkovou šťávu a nějaké ovoce. Prostě na to mám chuť, tak si pochutnám... Když už se Kaptol rozhodl, že letos to budu z holek Pátého kraje já, co napřed může mít všechno a potom může umřít. Škoda že tolik jídla a pití nemají v krajích všichni...

Jdu do pokoje, sednu si na postel, piju a jím. Jinak absolutně nevím, co mám tady dělat... Kdybych byla doma, byla bych teď ve škole. Pak bych mohla jít do lesa, kamkoli, pryč.... Jenže doma nejsem a odsud neodejdu, ani kdybych se o to pokusila...

Dívám se na pár knížek, zřejmě speciálně vybraných, už podle názvů. "Panem navždy", "Historie Hladových her", "Vítěz v aréně". Kapitol je opravdu jednostranně zaměřený... Nic z toho číst rozhodně neplánuju. Pak najdu i "Historii Panemu", zřejmě to co nám nakecávají ve škole. To nebudu číst ani omylem, na to stačí škola...

Radši uvažuju, co udělám s Kapitolany. Jak říkala Samantha, můžu si dělat co chci, nemusím jim říkat jak je Kapitol nádherný, posílat jim pusy a mávat... Přemýšlím o možnostech. Buď se můžu chovat nějak normálně, nerozplývat se ani nedávat najevo, jak moc je nesnáším. Tak nebudou vůbec nic vědět, nebudou se o mně zajímat a pak jm nachystám trošku větší překvápko. I když nevím, jestli se k nim dokážu chovat nějak normálně... Takže tohle asi nepůjde. Nebo můžu říct, co si o nich všech doopravdy myslím, a co plánuju. Stejně mi nezabrání nikoho nezabít... Nedonutí mě vraždit, nemají na to žádný způsob... A zemřít by mi mohli zabránit jen tak, že by mě nechali rovnou vyhrát, a to by neudělali... Takže tohle by šlo.

Nebo je ještě třetí možnost. Ta by taky šla. Kapitol nesnáším dost... Georgina zemřela proto, aby se mohli dívat, jak umírá, a bavit se tím. Stejně jako se bavili, když umíralo ostatních dvacet dva splátců... Čím se baví lidi v krajích? Ničím. Ti se snaží neumřít hlady, zatímco Kapitolané mají všeho dost, tak nemusí dělat nic, tak asi nutně touží po zábavě... Proč se nezabíjí mezi sebou, když už nic nedělají... Kdyby všichni lidi v krajích přestali chtít mít děti, tak by byl Kapitol nahraný, za devatenáct let od té chvíle by přišel o zábavu, protože už by nebylo koho losovat do her, a až by postupně lidé z krajů zemřeli, tak by Kapitol přišel o všechno, sami o sobě by neměli jídlo ani věci... Už by Kapitolu mohlo konečně dojít, že by stačilo, aby taky něco dělali, anebo si našli nějakou lepší zábavu. Pak by se nenudili tolik, že by potřebovali sledovat vraždění. Hry by se v tom případě mohly zrušit, všechno jídlo a věci, co jou teď pro splátce a taky ty co se využívají k tvorbě arény a tak, by se mohly dát lidem v krajích. Ti by se měli o hodně líp, a rozhodně by nehrozilo, že povstanou. Všichni by měli všeho dost a byli by spokojení, v Kapitolu by pořád měli to co mají teď, a přesto by něco měly i kraje. Jenže tohle Kapitolu nikdy nedošlo, ani v dobách povstání... Tak pořád zabíjí děti. Nenávidím je, protože Georgina zemřela zbytečně... Tak mě napadá, že bych jim mohla říct, co si o nich všech myslím, ale nějakým dobrým způsobem. Nikdo jiný jim to říct nemůže, bál by se, že ho zabijí, anebo někoho koho má rád, ale mně je to jedno a nemám nikoho. Nemají na mně žádnou páku. Takže to můžu udělat, to co plánuju na hry a ještě něco. Můžu se pokusit všechno změnit. Říct jim to tak, aby mě pochopil celý Panem. Nejen lidé v krajích, ale i co nejvíc lidí z Kapitolu. A začít třetí vzpouru.