2) Sklizeň

,,Neboj, nevyberou tě...'' šeptám jí, přestože vím, že i když je to nepravděpodobné, vybrat ji můžou... Vlastně se Sklizně bojím víc než ona...

Držíme se za ruku a jdeme k náměstí. Vypadá to tam jako každý rok tento den... Jdu mezi ostatní, tam kde mám být... Rozdělujeme se...

S nikým nemluvím a stejně jako ostatní se dívám k soudní budově, kde budou za chvíli stát letošní splátci... Zatím tam stojí jen Patricia Perry, moderátorka našeho kraje se starostou Farnworthem...

O půl jedenácté začíná starosta mluvit. Moc neposlouchám, jak popisuje dějiny Panemu, a události první a hlavně druhé vzpoury. Vím totiž, jak všechno bylo doopravdy, a vím co je Kapitol zač... Pak starosta čte jména všech vítězů z našeho kraje. Šest z nich už je mrtvých. Vím, že tři zemřeli ještě před druhým povstáním, dva při třetích Čtvrtohrách a poslední zřejmě někdy při povstání.

Teď jsou naživu tři. Henry Darisson, který se pomátl a vůbec nevnímá svět kolem sebe. Takového z něj udělaly hry. Pak Dean Melton, o kterém toho ani moc nevím. A Samantha Lynch, která vyhrála před dvanácti lety... Dean, Samantha a Henry vystupují na pódium... Pak Patricia pouští film o vzniku Panemu a vzpouře. Neustále se opakující slova, skrývající pravdu...

Pak Patricia říká, že dámy mají přednost, jako vždycky, a prohrabává lístečky se jmény v dívčím osudí. Jeden vytahuje, rozloží ho a do mikrofonu přečte jméno. ,,Splátkyní z Pátého kraje pro devadesáté čtvrté Hunger games je...

... Georgina Summer. ''

Opět se probudím s výkřikem. Už zase scéna, která mě děsí už tři roky... Nebyl to sen, ale minulost. Minulost, do které se nemohu vrátit a změnit ji, i když bych chtěla. Georgina je mrtvá.

Podívám se na hodiny. Je skoro osm. Sklizeň začíná za dvě a půl hodiny, času mám dost. Už se nepokouším spát, nechci aby se ten sen opakoval... Radši vstávám...

Umývám se a oblékám se do šatů na Sklizeň. Připadá mi vlastně divné, že jsou to ty nejlepší, co mám, a beru si je při takovéto příležitosti... Všichni si na Sklizeň berou své nejlepší oblečení, možná proto, že se Sklizeň vysílá v televizi... Zvláštní, že při situaci, jaká je v krajích, někoho zajímá jak bude před ostatními vypadat... Jiný důvod to mít nemůže... Protože co je úžasného na tom, když jsou vybráni dva lidé, z kterých minimálně jeden, spíš oba do pár týdnů zemřou? Lidem z Kapitolu to úžasné je, protože jich se to netýká, oni se tím můžou akorát tak bavit. Ano, bavit se. Tím, jak dvacet tři lidí zemře...

Češu se, i když je mi jedno, jak budu vypadat... Ze skříňky vytahuju přívěšek. Polovina měděného srdíčka. Kdysi mi to srdíčko dal táta, že mám polovinu dát někomu, kdo pro mě je důležitý. Když mi bylo jedenáct, dala jsem polovinu srdíčka Georgině. Měla ji u sebe v aréně. Ale štěstí jí to nepřineslo... Já pořád mám tu druhou polovinu, jako vzpomínku na ni a na tátu... Teď si ji věším na krk. Kdybych byla vybrána jako splátkyně, chci ji mít u sebe... Aby mi ty hezké vzpomínky zůstaly... Špatných mám dost ve snech...

Jím celý zbytek chleba co jsem si koupila včera. Jestli mě vylosují, nikdo by ho už nejedl, takže ho radši sním teď. A jestli mě nevyberou, další jídlo budu řešit později...

Protože zbývá ještě hodina, sedám si k oknu a bezmyšlenkovitě zírám ven. Cesta, po které chodím každý den, u ní tátova jabloň... V dálce jaderná elektrárna... Možná už tenhle kousek světa, Pátý kraj, nikdy neuvidím... Možná dneska skončím v Kapitolu a později zemřu v aréně, jako Georgina...

Beru si fotku rodičů, nenechám ji tu, když se možná už nevrátím, dávám si ji do kapsy a vycházím ven. Obejdu domek. Dotknu se kůry jabloně. Trhám její květ a dávám si ho do vlasů. Nechápu, co se se mnou děje, před rokem a před dvěma roky jsem se tak divně nechovala... Ale to je jedno...

Vyrážím po cestě. Do města v centru kraje musím přes kopec. Na jeho vrcholu leží obrovský kámen, nikdo neví, jak se tam dostal. Naše místečko... Sem jsem chodila s Georginou... Ty dny jsou pryč a ona taky... Šplhám na vrchol kamene a sedám si. Dívám se na každý kousek Pátého kraje, který odsud vidím. Možná dnes odejdu a už se nevrátím...

Sesouvám se dolů. Poslední pohled na domek a jabloň, jejíž květ mám pořád ve vlasech...

Procházím ulicemi města v centru Pátého kraje. Docházím na náměstí, kde se shromažďují lidé. Řadím se mezi dívky. Když mě zapíší, aby věděli že jsem tam byla a nezdrhla jsem - On už někdo měl ten geniální nápad zdrhnout? - jdu do vymezeného úseku pro patnáctileté dívky. Pozdravím mé spolužačky, víc nic. Nemám s kým mluvit a tady stejně nikdo nemluví. Skoro na každém, komu je dvanáct až osmnáct, je vidět strach, který opravdu není bezdůvodný... Já se nebojím. Stejně nemám co ztratit... Na tomto světě už není nic, co by pro mě bylo hodně důležité...Vlastně bych se mohla přihlásit a zachránit někoho jiného, když mi už nezáleží na mně, ale nevím jestli bych to dokázala...

Z úvah mě vytrhují slova starosty. Jako každý rok mluví o historii a povstáních, a jako vždycky to není pravda... Nikdo neříká veřejně pravdu... Pak jako každý rok představuje vítěze, živí jdou na pódium. Jsou to Henry Darisson, Dean Melton a Samantha Lynch, jako v mých nočních můrách, protože za ty tři roky z našeho kraje nikdo nevyhrál...

K mikrofonu přicupitá Patricia. Tentokrát má na sobě modré šaty. Ve fialovo-modrých vlasech má velkou umělou růžovou kytku, na krku jí visí náhrdelník z velkých barevných koulí. Má boty z tak vysokými podpatky, že se opravdu divím, že s tím nespadne... Piští svoje ,,Šťastné hladové hry a ať vás vždy provází štěstěna...'' Jak paradoxní... Ty, co dnes vylosuje, štěstěna asi moc provázet nebude... Pouští ten samý film, co každý rok... Už mě opravdu dost nudí to pořád poslouchat... Když film skončí, oznámí jako každý rok ,,Dámy první.'' Jde k skleněné kouli se jmény dívek. Vytahuje jeden lísteček. Všichni na náměstí jsou potichu, většina dívek se třese, protože teď už je rozhodnuto, kdo půjde do her, a všechny dívky se bojí, že na tom lístku, co má Patricia v rukou, je zrovna jejich jméno...

Patricia se vrací k mikrofonu, i když ho ani nepotřebuje, na náměstí je ticho. Rozloží lísteček se jménem.

,,Splátkyní z Pátého kraje pro devadesáté osmé Hunger Games je... Light Fields. ''

Ne, opravdu není třeba hlásit se dobrovolně...