10) Přiveď mě zpět k životu

Je to jako prožít ozvěnu momentů doby před třemi lety, jen s několika rozdíly v detailech. Když jsem se tehdy probrala z bezvědomí, byla u mě nějaká neznámá žena. Ujistila se, že jsem se pádem nezranila, zeptala se kde bydlím a doprovodila mě až domů. Od té doba jsem ji už nikdy znovu neviděla. Teď je to Samantha, která se nade mnou sklání a zvedá mě ze země vedle postele, kam jsem nejspíš musela spadnout. Bolí mě asi každá část těla, na kterou si můžu vzpomenout, to je ale nic proti tomu jak se cítím. Už od chvíle kdy jsem otevřela oči mi po tváři stékají slzy. A sice není jisté, jak se sem Samantha dostala, ale velmi pravděpodobně jsem zase křičela ze spaní a ona šla zjistit, co se děje...

Teď si sedá na postel vedle mě. Mlčky mi pokládá ruku kolem ramen, což je docela uklidňující. Neptá se zbytečně, co se stalo, nejspíš to moc dobře tuší. Byla koneckonců taky ve Hrách... Nemluví, neplýtvá dotazy a falešnými ujištěními že to nebylo skutečné. Prostě se mnou jen sedí a čeká, až budu schopná přestat brečet...

Pak navrhuje jít do jídelny. Když potkáme Rose, poprosí ji aby zařídila celý džbán horké čokolády a něco sladkého k jídlu. Rose někam odchází. Sedáme si ke stolu. Hodiny odtikávají šest ráno, což je tady ještě brzy aby kdokoli byl vzhůru, natož chtěl vstávat. Když se tedy Rose vrací s plným podnosem, stěhujeme se zpět do mého pokoje, kde uspořádáme hostinu ve třech. I teď chci aby s námi byla i Rose, věřím že Samantha nás do průšvihu nechce dostat. Vlastně vypadá skoro jako by jí to celé přišlo jako fajn nápad. Já zase oceňuji její nápad s čokoládou. Sice ten nápoj vzpomínky nevymaže, ale přesto mi pomáhá dát se do kupy. Alespoň natolik, abych o hodinu později našla odvahu jít si znovu lehnout.

Daří se mi spát až do devíti, kdy mě budí Patricia, abych se připravila na trénink. Sienna mi donesla oblečení. Jsou to jednoduché černé kalhoty, černá mikina a bílé tričko na kterém je vpředu i vzadu malé číslo mého kraje. Převlékám se a jdu na snídani. Nemohu odolat touze cpát do sebe další zákusky, dorty a sušenky, a tak to dělám, přestože Patricia se na mně dívá jako na blázna.

Pár minut před desátou nás Patricia odvádí k výtahu a jedeme do podzemí. Tam nám Patricie ukáže, kterým směrem je výcviková místnost a pak kamsi mizí, zatímco my míříme na trénink.

Je tam asi polovina splátců, ostatní přichází v různých intervalech po nás. Část profíků dorazí dokonce pozdě, s rukama v kapsách a s výrazem značícím že právě udělali díru do světa. Nemyslím si o nich nic dobrého, jsou to jen namyšlenci, podlézající Kapitolu ve všem - možná až na dodržování časového plánu, protože na tom si zjevně chtějí něco dokazovat...

Trenérka Alexa nám vysvětluje, jak bude probíhat výcvik. Poslouchám ji s největším opovržením... Nechápu, jak může jen tak trénovat lidi, vlastně ještě děti, na to aby se pak povraždily mezi sebou, čemuž ona bude pravděpodobně přihlížet...

Když monolog na téma pravidla výcviku a seznam povinných a dobrovolných aktivit končí, začínám přemýšlet co podniknu. Potřebuji se naučit co nejvíc dovedností potřebných pro přežití v aréně, protože kdybych zemřela hned na začátku kvůli nějaké vlastní hloupé chybě, nesplní to účel. Taky bych se ale měla naučit velmi slušně zacházet s některými zbraněmi. Abych vyslala celému Panemu svoji poslední zprávu, nemůžu být nějaká slabá, ufňukaná chudinka, která pořádně neví co tu dělá, a nedokázala by přežít ani kdyby se o to ze všech sil snažila. Naopak potřebuji být silný a zdánlivě nebezpečný soupeř, aby, až zemřu, bylo jasné že to byla moje volba, ne že jsem se nezmohla na to bojovat...

Nakonec jako první odcházím k lukostřelbě. Tu bych se chtěla naučit opravdu dobře, koneckonců luk byl jedním ze symbolů Katniss. Tímto zdánlivě nevinným odkazem na ni můžu podpořit revoluční myšlenky v krajích, které chci vyvolat, a Kapitol nádherně vytočit.

Motivována touhle myšlenkou mířím na terč. V mé mysli se ten však zničehonic mění střídavě na obličej Diamonda a Clarissy Snow. Je mi až líto, že ta představa není skutečná. Nechci ze sebe sice udělat stroj na vraždění, ale tyhle dva bych zabila kdykoli bez mrknutí oka. Střílím tedy alespoň na terč. Docela slušně se mi daří, šíp většinou končí někde blízko středu, párkrát jsem dokonce zasáhla i střed samotný.

Když mám pocit že mi to jde už dostatečně, přesouvám se na poznávání bylin. Spoustu jich už dávno znám z doby kdy jsem si doma opatřovala jídlo, nicméně seznamuji se i s některými dalšími, exotickými rostlinami, které v Pátém kraji nerostou.

Dále pokračuji na stanoviště maskování. V tom se mi moc nedaří, ale nejde o nic čím bych se musela trápit. Pokud budu mít v aréně zase nějakou noční můru, v tu chvíli budou o mé poloze vědět všichni okolo, a maskování mi nepomůže. Tenhle problém hodlám nicméně vyřešit nocováním v korunách stromů, na větvích těžko přístupným profíkům, na nichž je od pohledu jasné, že byli dobře živeni. Lézt po stromech umím, tím jsem si jistá, přesto další hodinu věnuji šplhání a skákání po různých překážkách.

Hned po obědové pauze, na které se mi povedlo kompletně ignorovat, co vlastně jím, se věnuji dalším zbraním. Zvedám do ruky meč a snažím se jej naučit ovládat. Na začátku nic moc, ale na konci mi to jde přinejmenším slušně. To by mi stačilo, přesouvám se tedy dál.

Následuje stanoviště oštěpů. Chvíli po mně tam přichází i Willow. Ani nevím jak se to stalo - zničehonic si trochu povídáme. Nakonec se ani nesnažím uzavřít se zpět do sebe a nikoho k sobě nepouštět, když mi dochází že tady je to stejně zbytečné. Za pár dnů budu mrtvá a - přiznejme si to - Willow nejspíš taky. Takže na tom nezáleží... Paradoxně se u těchto "optimistických" myšlenek a konverzace s Willow zvládám soustředit i na vrhání oštěpů. Ke svému překvapení zjišťuji, že mi taky jde velmi dobře. Což se nedá říct o vrhu sekerou, ke kterému se přesouváme poté. Kdybych o to usilovala, možná by se mi povedlo se sekerou ohnat, ale rozhodně ne ji správně hodit někam tak, abych zasáhla cíl na který mířím. Vrh sekerou jde pro změnu Willow - nepřekvapuje mě to, je koneckonců ze Sedmého kraje...

V následujících dnech se opět dáváme dohromady. Postupně projdeme skoro všechna stanoviště. Zdokonalujeme se v nejrůznějších technikách přežití i práci se zbraněmi.

Sedáme si k sobě i na obědě a pokračujeme v povídání. Vypráví mi o svém domově plném lesů, své rodině... Na chvíli mi hlavou proletí myšlenka jak šťastná je - má oba rodiče, sestru Birch, kamarády.... Jenže není. Protože se s nimi pravděpodobně už neuvidí, kvůli Kapitolu a jejich pochybné zábavě. Ach, jak moc to není fér...

Já taky vyprávím o svém kraji a svém životě, nicméně snažím se co nejvíc vyhnout tématu Georgina, ačkoli tu a tam ji zmíním. Nechci, aby si Willow domyslela, jak moc mi připomíná někoho z mé minulosti, navíc někoho kdo skončil tak špatně...

Jinak ale naše rozhovory bývají fajn. Vlastně už je to dlouho, co jsem si s někým takhle rozuměla. Přesněji tři roky, od doby co jsem přišla o posledního člověka na kterém mi záleželo, a začala se bát že pokud navážu další přátelství, tito kamarádi budou další na řadě. Teď je to ale stejně jedno, v brzké době dopadneme obě stejně. Jak paradoxní, že právě tady, pár dnů před svou smrtí, jako bych přestala jen přežívat a začala se navracet zpět do života....